Já jsem ta cesta, pravda i život...

Ježíš Kristus, Bible

Misie

Po kliknutí na tento odkaz...

Podpora pastora na Ukrajině

...se vám otevřou stránky, na kterých se dozvíte vše o fungování sborového projektu na podporu pastora Kosti Melnika a církve v Krivem Rogu na Ukrajině. Najdete zde také mnoho svědectví o zázračném Božím jednání a příběhy ze života Ukrajinských věřících.

Sibiř

Znovu na Sibiř!

7.-20. června 2016 jsme postupně sloužili v Mirnem, Lensku, Vitimu a Novosibirsku. Náš tým tvořil ředitel N.f. Nehemia Leoš Cásek, biskup AC Martin Moldan, jeho syn Ondřej a moje maličkost. V následujících řádcích vám předkládám deník, který jsem si během našeho cestování vedl.

Jirka Hanák

 

úterý 7.6. 2016

Když na Moskvu, tak přes Berlín

Dnes brzy ráno jsme vyrazili na cestu. První komplikací bylo značné zpoždění vlaku, ale autobus na letiště jsme naštěstí doběhli. Do Moskvy cestujeme přes Berlín. Ne, že by to bylo blíž, ale letenky tak byly levnější :-) Do Berlína jsme letěli menším vrtulovým letadlem Dash 8-Q 400. Teď sedíme na letišti a čekáme a čekáme a čekáme. Spoj z Moskvy do Mirného nám posunuli o celý den, takže kluci, kteří budou v Moskvě poprvé, si ji budou mít možnost pořádně prohlédnout.

Černý puntík a cesta na Leošově klíně

Dorazili jsme do Moskvy. Nevím proč, ale na letenku nám v Berlíně přilepili černý puntík. Černý puntík jsem dostal naposledy v první třídě, a tehdy to nevěstilo nic dobrého. Navíc ten název společnosti ... „Siberia airlines“. Když jsem s nimi měl před lety letět poprvé, tak mě to docela děsilo. Letadla ale mají obstojné a tak se i tento let obešel bez komplikací. Trápilo mě snad jen opěradlo mého sedadla, které si žilo svým vlastním životem a co chvíli se bez varování sklopilo. Z ohledu ke slečně za mnou jsem se to z počátku snažil dát do pořádku, ale pak jsem to vzdal. Leošovi se podařilo najít podezřele levný hotel poblíž letiště. Navíc odvoz do hotelu je prý v ceně ubytování. Později jsme zjistili proč. Hotýlek se nachází v místě, kde by ho asi nikdo nenašel. V autě ke kterému nás dovedli už seděla na předním sedadle jedna cestující, tak jsme se museli vmáčknout všichni čtyři na zadní sedadlo. Ještě že nejsem příliš těžký, a tak jsem si mohl sednout Leošovi na klín. Náš již tak dobrý vztah to myslím ještě více prohloubilo. Hotel se nachází v nově postavené ulici, kde zatím vede jen polňačka. Leoš si tak užil pořádnou masáž a myslím, že dokáže spočítat všechny výmoly. Pokoj je ale solidní. Jen místo čtyř postelí nám přichystali tři. Na jednoho z nás tak zbyla přistýlka v podobě lehátka. Okolo hotelu je vysoký plot. Bránou neprojdete bez speciálního čipu. Zabezpečení je tedy na vysoké úrovni. Má to jen jednu chybu. Čip visí na háčku vedle brány, takže je k dispozici každému náhodnému kolemjdoucímu. Docela nás pobavila i koupelna.

 

středa 8. 6. 2016

Po nás potopa

Už večer jsem zjistil, že lehátko na kterém mám spát, je nepoužitelné. Pohodlnější bylo dát si matraci na zem. Sprcha se dá podle Leoše shrnout slovy „Po nás potopa“. Je tak napůl rozpadlá a plasty jsou okolo ní tak zvláštně vyboulené, že nejdou zavřít dveře do koupelny. O chybějící páce na baterii je zbytečné mluvit. Takové malé ruské nedomyšlenosti. Velikost sprchového koutu mi připomněla jednu dávnou cestu do Anglie. Tehdy jsme byli ubytovaní v malém penzionu. V jednom rohu pokoje byla místo koupelny taková mrňavá, plastová pixle. Něco jako malá plastová toitoika. Když už se vám podařilo protáhnout se dveřmi, tak jste měli na výběr. Buď jste použili záchod a nebo sprchu nad ním (fajnšmekři by teoreticky mohli zvládnout obě činnosti zároveň). Pro rozměrnější osoby jako jsem já a nebo Jarek Bidlák, se kterým jsem byl ubytován, to byl však nadlidský úkon. Celá pixle se třásla, div se nerozsypala a zevnitř se ozývali roztodivné zvuky. Podivně roztřesený sprcháč máme i tady v Moskvě.

Snídaně nebo spíš oběd

V hotelu se o nás stará velice milý mladík. Večer nám se vším poradil a byl ochota sama. Ráno jsme ho hledali, abychom si objednali vaječinu a nějaký ten čaj. Působil nesmírně unaveně. Asi se chudák moc nevyspal. Po dvou hodinách přinesl čaj a zeptal se, kolik vlastně chceme udělat těch vajíček. Mrkl jsem na hladového Leoše. Na první pohled bylo jasné, že více než o vajíčkách přemýšlí, jaké hodnocení hotelu napíše na booking.com. Rádi bychom se vypravili do centra a místo toho pořád čekáme na snídani. Nebo spíš na oběd? Po další půlhodině jsme se konečně dočkali. Vajíčka byla sice studená a chleba rozmražený, ale po tak dlouhém čekání jsme na jídlo vrhli jak smečka vlků. Chleba bylo zoufale málo a tak jsme požádali ještě o pár krajíčků. Mladík se vzdálil se slibem, že se ještě po nějakém chlebu podívá. Netrvalo dlouho a skutečně nějaký přinesl. Na sůl a pepř jsme se už zeptat neodvažovali. I tak jsem měl po snídani pocit vítězství. Mladík, jehož jméno neznáme, ale kterého jsme nazvali "studené smažené vajíčko" jede za chvíli do Moskvy, takže nás hodí k metru. Super.

Delší desetiminutovky, těžší kila a nekončící dny

Hmmmm, tak nic. Pořád jen slibovali, ale nakonec jsme museli jet do centra po vlastní ose. Univerzální časová jednotka v Moskvě je 10 minut. Ať se zeptáte na cokoliv pokaždé vám slíbí, že bude vašemu požadavku vyhověno za 10 minut. Deset minut se však může protáhnout i na několik hodin. Do centra jsme se ale nakonec přece jen dostali. Cesta taxíkem, autobusem a metrem nám trvala zhruba hodinu. Prohlédli jsme si Rudé náměstí, Kreml, chrám Krista Spasitele a zase jsme cestovali zpátky. Moskvanům (nebo spíše Moskvičům) se nepletou jen jednotky času, ale také jednotky váhy. Jak jinak si vysvětlit, že ty stejné kufry vážili na letišti v Moskvě o několik kilogramů více než v Praze. Stálo to trochu dohadování, ale nakonec jsme žádné kila doplácet nemuseli.  Teď už sedíme v letadle na Sibiř. Na pravé, jižní straně našeho stroje brzy padla hluboká noc. Když jste se ale podívali z levého okénka směrem k severu, tak jste mohli stále vidět modrou oblohu. Na severu v létě dny nekončí. I když mě přemáhá únava, nemůžu odtrhnout oči od okénka. Obrovská rozloha zdejší pustiny je fascinující. Řeky se klikatí jedna vedle druhé. Občas přelétáme přes majestátní veletok, který se v tomto období široce rozlévá do krajiny. Zvláště na pahorcích jsou stále vidět zbytky sněhu. Při východu slunce se paprsky odrážejí od hladiny nespočet jezer. Brzy budeme přistávat. Za poslední hodinu jsem nezaregistroval žádné lidské osídlení, ani žádný zásah člověka do krajiny. Výhledu vládne zelená barva. Tady mají stále navrch přírodní živly.  Město Mirnyj, kde za chvíli přistáváme je ze všech stran obklopeno divočinou. Ještě po druhé světové válce, zde byla pouze tajga. Žádné město neexistovalo. Teprve po nalezení diamantů se tu začali stěhovat lidé. Asfaltová cesta kousek za městem končí a dál už jedete jen po hlíně.

 

čtvrtek 9. 6. 2016

Saunování v bani a rozdílná filozofie grilování

Při přistávání letadla v Mirném máte možnost vidět důvod vzniku tohoto města. Povrchový důl impozantních rozměrů. Obří jáma je přes 500 m hluboká a má více než kilometr v průměru. Všude narážíte na obří kopce hlušiny a všudypřítomný prach. Ještě před pár dny zde byl sníh. Potom se náhle začalo oteplovat a stromy se zazelenali. Ještě ani pořádně nepropuklo jaro a už je tu během několika dní léto. Ilja s Aňou nás nakrmili a ubytovali v bytě, který pro nás pronajali. Takové pohodlí jsme nečekali. Chvíli jsme si odpočinuli po cestě a potom jsme přijali pozvání do nově postavené bani v rehabilitačním centru pro závislé. Byl to příjemný čas relaxace a sdílení. Po několika saunovacích cyklech, kdy jsme čelili nejen horku, ale i březovým větvičkám švihajícím naše těla, jsme se cítili jak nemluvňátka. Neskutečně příjemný relax by nám měl pomoci vyrovnat se s časovým posunem. Pak jsme jen seděli, popíjeli kvas a pozorovali vrchního opékače jak připravuje šašlik. Nutné je poznamenat, že mě jeho filozofie grilování masa úplně nenadchla. Měl za to, že masu stačí jen letmí pobyt v dýmu a bude hotové.  Některé kousky tak byly napůl syrové. Naštěstí se občas zabavil tak intenzivně, že přestal sledovat gril a maso tak udělal trochu více. To byla situace na kterou jsem čekal. První den se starými známými tedy proběhl velmi příjemně. Přijel i Jaroslav z Věrchnovělinska, který v lidmi zapomenutém koutě Jakutie asi 500 km odtud slouží v jakutské vesnici. Už minule si od nás vysloužil přezdívku bratr nekonečný, protože jeho otázky skutečně neberou konce. Někdy bychom se ale za ním měli vypravit. Cesta k němu je však velmi náročná. Mimo jiné je potřeba překonat několik řek, na kterých nejsou žádné mosty.

Bílé noci

U nás doma je půl čtvrté odpoledne, ale tady nám začíná první z řady bílých nocí. Kluci okolo mě, zmožení cestou, baňou i šašlikem už oddechují. Zítra nás čeká mnoho služby, tak je zapotřebí pořádně odpočinout. Usnout se mi však příliš nedaří. Převaluji se prakticky celou noc, chvílema si čtu, chvílema připravuji vyučování na další dny.

 

pátek 10. 6. 2016

(ne)cesta okolo plynovodu

dneska se věnujeme hlavně služebníkům této malé církve. Martin měl výborný seminář, kdy procházel knihou Nehemiáš a ukazoval na ni, jaké vlastnosti by měl mít správný vedoucí. Na seminář dorazil i Niko. Tento mladík s pohnutou minulostí je jeden z pomocníků pastora v Lensku. Dozvídáme se, že jeho pastor je spolu s jiným misionářem Sergejem už měsíc a půl na cestě. V Irkutsku se jim pokazilo auto. Společně se složili na letenku pro Nika, aby byl v Lensku alespoň někdo z vedení sboru, kdo nás přivítá. Mezitím se jim podařilo opravit auto a dojeli až do Bratsku. Na další cestu však potřebují povolení. Z tohoto směru totiž do Jakutie nevede žádná skutečná silnice. Je však možné jet okolo plynovodu. Nesmíte si představovat skutečnou silnici ze vším všudy. Projet se tam ale prý dá. Povolení k průjezdu dostali až od 15. června, takže se s nimi nepotkáme. Sleduji, že téměř každý příběh o cestování našich přátel po Sibiři končí tím, že se jim pokazí auto a oni ho pak dlouze spravují.

Výhrůžky smrtí kvůli evangeliu

Večer mimo jiné nasloucháme Leošovi a jeho příběhům z celého světa. Evangelisté v Etiopii, služba Masajům v Tanzanii, neuvěřitelné příběhy ze Severní Korei se dotýkají úplně všech. Jsou povzbuzením pro naše přátele, protože i oni v mnohém čelí nelehké situaci. Po nadějném začátku služby v Mirném, kdy začali chodit do nemocnice a na jiná místa, teď mají všude dveře zavřené. Všechno je zde pod kontrolou pravoslavné církve. Jeden baťuška je velmi aktivní v odporu proti evangelikální církvi. Snaží se jim tu vytvořit peklo na zemi. Ostatní pravoslavní nezůstávají pozadu. Ačkoliv byli na nemocničním oddělení pro závislé nadšeni z jejich služby, tak se jedné ženě podařilo přesvědčit vedení, že jsou strašlivou sektou, kterou by tam pouštět neměli. Podobné věci o sobě slyší, když se někde ucházejí o nájem místnosti pro bohoslužby. Nečelí ale jen pomluvám a nepříjemnostem. Někteří lidé jim dokonce vyhrožují smrtí. Hodně to souvisí s konfliktem Ruska a Ukrajiny. Evangelikálové jsou vnímáni jako západní agenti a zaprodanci. V poslední době se také stupňuje šikana od úředníků. V Rusku vyšel zákon, který staví evangelikální církev do nepříjemného postavení. Ilja by měl správně dělat soupisy lidí, kteří se účastní jejich bohoslužeb spolu s informacemi o jejich bydlišti a dalšími osobními údaji. Zatím jej k tomu ale netlačí. Aby toho nebylo málo, tak stále více zde roste počet muslimů. V Mirném je jich už okolo 30%.  Jde především o dělníky ze střední Asie. Stále více se také začínají prosazovat do veřejných funkcí.

Nádherní lidé

Po Martinově kázání jsme se modlili za lidi a prorokovali jim. Skoro se stydím, když vidím jejich nasazení pro službu. Například taková Aňa. Dívka z dobře situované rodiny. Inženýrka, která si  začala budovat kariéru ve velkém městě se všeho vzdala, aby sloužila evangeliem lidem na konci světa. Když se ji narodili děti, najednou si připadá vlažná a unavená. Jak by také ne. Aljoša je stoprocentní kluk a malá Evelina je v kouzelném batolecím věku. Je skoro s podivem, že kromě nich vůbec něco jiného zvládá. Stará se o lidi, vede chvály ve sboru a pomáhá Iljovi v mnoha jiných věcech. Prý by toho ale chtěla dělat pro Boha mnohem víc. Její nasazení nezná mezí. Nebo taková Eržena. Nenápadná burjatka ve středním věku, která již ke Kristu přivedla tolik svých známých a příbuzných pod Bajkalem. Teď žije v Mirném se svým manželem Valerou, který ještě Krista nezná. I on je velmi milý člověk. Měli jsme možnost se spolu seznámit a dlouze jsme povídali. Valera nás prosil, zda bychom se za něj modlili, aby se mu dal Bůh poznat. Eržena je tajným agentem, který chodí pomáhat Ani s přípravou jídla. Vždycky ale zmizí dříve, než se stačíme objevit my. Dalším neuvěřitelným člověkem je Míša. Vedoucí rehabilitačního centra, žije v budce o jedné místnosti spolu s klienty. Žádná tekoucí voda a často také žádná elektrika. V zimě ji jednou vypli na 14 dní. Nemá také žádnou výplatu. Klientům věnuje, tolik času, že mu to brání v klasickém zaměstnání. Vydělává si příležitostnými brigádami. Nebo Sergej. Mladý kluk, který ve 14 letech zastřelil opilého kamaráda, co vyhrožoval jeho dědečkovi. Má odsezených 10 let. Na ulici ho neuvidíte bez kola, za které by se u nás nemuselo stydět žádné technické muzeum. Po skončení rehabilitace se rozhodl pomáhat Míšovi v rehabilitačním centru. Všechno jsou to nádherní lidé. Večer pokračoval u Ilji a Ani doma, kde jsme dlouho do noci povídali. Hodně jsme se při tom nasmáli.

 

sobota 11. 6. 2016

ZOO v tajze a okultní slavnosti

Sobotní dopoledne jsme strávili s Iljou, který nás vzal za město. Uprostřed lesa je tam jakási provizorní ZOO, kde jde vidět zvířata, jenž v tajze žijí. K vidění jsou tu severští jeleni, losi, medvědi, ovcebyci, jaci, lajky nebo osamělí mladý bizon, či pávy. Žijí snad v tajze bizoni a pávy? :-) O pár kilometrů dál je jakuty vystavěný areál, kde pořádají národní a náboženské pohanské slavnosti. Mimo slavnosti je uzavřený, ale hlídač řekl, že turisté, kteří přijeli až z Čech ho musí vidět. Jediným materiálem je zde dřevo. Pod dřevěnými tribunami je dráha, protože do jejich slavností patří i sport. Uprostřed areálu je travnatá plocha orámovaná lavičkami a malými bránami s duchovními symboly. V samém středu je dřevěný sloup nazývaný strom života. Podle Jakutů nasává energii kořeny ze země a posílá ji do nebe. O kousek dál je postaveno několik velikých jurt ve kterých také probíhají okultní obřady. Největší svátek slaví jakuti za pár dní. Vítají jaro a obětují slunci.

Kavárna a voda ze záchodu

Po rychlém obědě jsme jeli na seminář pro služebníky během kterého jsme se věnovali Mojžíšovým námitkám, či pochybnostem a Božím odpovědím na ně. Byl to nádherný čas sdílení, kdy každý přispěl svou troškou do mlýna. Mezi seminářem a večerními bohoslužbami jsme měli trochu čas, tak jsme si skočili do kavárny. Káva docela ušla, ale vodu, kterou nám k ní přinesli byla jak nabraná ze záchodu. Večer Leoš pokračoval ve svých příbězích z Afriky. Mluvil o muslimském městě, kde si lidé tak moc přáli slyšet o Kristu, že nutili církev, aby pořádala evangelizaci. Vyprávěl také o hledání pramene v masajské stepy a všechny tyto příběhy propojil s podobenstvím o marnotratném synu. Ústřední myšlenkou bylo, že v domě mého Otce je vždy chleba. Martin pak kázal o tom, co to je a co to není Církev. I dnešní večer jsme pak strávili v širokém kruhu mladých lidí u Ilji a Ani.

Imám mi poradil ať čtu Bibli

Jeden z členů malého společenství v Mirném se jmenuje Běkadži. Pochází z Kazachstánu a vyrůstal jako muslim. V mládí čelil obrovským problémům. Neuměl arabsky. Přesto si však četl v Koránu i když z něj nerozuměl ani slovo. Měl za to, že už jen listování v této pro něj svaté knize by mu mohlo přinést pokoj. To se však nedělo. Radil se tedy s představeným mešity, co má dělat, že už takto nemůže dál.  „Když neumíš arabsky, hledej odpovědi na otázky svého nešťastného života v Bibli. I to je svatá kniha.“ Běkadži ho poslechl a brzy se pro Bibli nadchnul. Tchýně ho posílala do církve: „Běž do Božího domu“.  Běkadži vzpomíná, že kdyby ho tehdy vedla ke vztahu s Ježíšem, tak by se rozzlobil, ale do Božího domu šel rád. Tomu rozuměl. V církvi byl přemožen Boží blízkostí. Něco takového nikdy nezažil. Bůh uzdravil nejen jeho se závislostí, ale také jeho šestiletého syna z těžkého astmatu. Dříve se zadýchával i při rychlém jídle. Hned si musel aplikovat léky ve spreji, protože mu hrozil záchvat. Večer přišli se shromáždění a usedli ke stolu. Synek se hladový vrhl na jídlo. Teta ho napomínala ať dává pozor, aby si neublížil. Malý ji odbyl tím, že ho Ježíš uzdravil. Po celé dětství pak už neměl s astmatem žádné problémy. Vrátili se mu až v dospělosti, když se vzdálil od Boha. „Ty víš kdo ti může pomoci“, připomíná mu jeho táta. Běkadži je učitelem. Učí techniku jak ovládat nějaké stroje. Raduje se, že může znát Ježíše a být součástí církve. Každou lekci v kurzu začíná modlitbou a neustále svým studentům povídá o Kristu. Prý se za to na něj ještě nikdo nezlobil. Vy byste se na jejich místě na svého učitele zlobili? :-)

Chci jít tam, kde ještě není žádná církev

Další zajímavou osobou je mladá sestra Činara, která po biblické škole slouží v Oljokminsku. Do Mirného přijela na naše semináře pro služebníky. Pochází z Kyrgizie, ale vyrůstala v Jakutii. Její babička byla okultistka. Následkem toho je celá její rodina svíraná strachem. Její otec je schopen spát jen při rozsvíceném světle. I samotná Činara se dosud se svými strachy plně nevyrovnala. Mnohem silnější než strach je ale touha sloužit Ježíši. Nejraději by pracovala tam, kde ještě není žádná církev. Láká ji pomáhat lidem, kteří o Ježíši nikdy neslyšeli. Díky svému původu se nebrání návratu do muslimského Kyrgyzstánu, ale také přemýšlí o službě v jakutských vesnicích, kde vyrůstala. V té době byla znechucena prázdným životem, který se točil jen kolem alkoholu a diskoték. Toužila po něčem, co by nasytilo její duši. Potom k nim do školy přišli baptističtí misionáři. Absolutně nerozuměla o čem mluví a nebo zpívají, ale v něčem ji přitahovali. Přišla tedy do církve a tam byla šokovaná zájmem a láskou, kterou ji ti lidé prokazují. V muslimském prostředí své rodiny se nikdy s ničím podobným nesetkala. Jediné co ji vadilo, byl kříž na zdi. Měla z něj nepříjemný pocit a nevěděla proč. Vysvětlili ji, že kříž jim připomíná oběť Ježíše Krista za naše hříchy a vedli ji k Bohu. A tak se Činara stala křesťankou. Její nejužší rodina to o ni ví. Širší rodina se to však nesmí dozvědět. Pokud by se rozhodla pro návrat do Kyrgyzstánu, byla by v nebezpečí.

 

neděle 12. 6. 2016

Nejhezčí obrubník na Sibiři

I v neděli jsem se probudil velice brzy a tak jsem zašel koupit pětilitrový kanystr vody. Po bohoslužbách vyrazíme tajgou na 240 km dlouhou cestu do Lensku. Pokud by se po cestě porouchal Iljův „pekelný“ stroj, který jen člověk s velkou fantazií může nazývat automobilem, bude lepší mít zásobu pitné vody. Před naším domem jsem narazil na jakutského chlapíka Žéňu, který mi zdálky hlásil fotbalové výsledky ruské sborné na mistrovství Evropy. V jedné ruce měl štětku a v druhé kyblík s bílou barvou. Stál v blátě u nedokončeného chodníku a natíral betonový obrubník. Všude okolo něj staveniště a nepořádek. Žádná silnice, jen spousta prachu a bláta. Bílí obrubník však zářil do dálky. Už o kousek dál, kde Žéňa pravděpodobně natíral včera, byl obrubník opět špinavý jako předtím. Existuje zbytečnější práce? Žéňa byl dost upovídaný a také uvítal možnost na chvíli ulevit svým ohnutým zádům. Vyprávěl o své dvacet let trvající práci na letišti. O českých inženýrech, kteří byli vždy upravení a českých pilotech, kteří měli vždy mnohem čistější letadla. Já mu na oplátku vyprávěl příběh Iljova života a pozval ho do církve. Když nás Ilja odvážel do sboru, zeptal jsem se ho, proč ten obrubník natírají. „Tady jsi v Rusku. Podívej se okolo. Alespoň něco chceme mít čisté a bílé.“ To dává smysl ... ne?

Náklaďák!!! Zabránění srážce až na poslední chvíli

Na bohoslužbách Martin rozebírá 4 příběhy z evangelií, ve kterých se lidé podivují nad Ježíšem, pokaždé z jiného důvodu. Jedna žena je v církvi úplně poprvé a na konci shromáždění přijímá Ježíše, jako svého spasitele. Jaká radost! Odpoledne je pro nás hodně těžké. Oběd se nese ve znamení loučení. Aňa pláče. Jde vidět, jak moc opuštění se tady cítí. To je něco na mě. Vůbec se mi nechce odjet. Nejraději bych tu zůstal celý výjezd. Nasedáme do Iljovi rozhrkané herky. Čeká nás několika hodinový přejezd tajgou do Lensku. Silnice je jakási udusaná hlína a čas od času kus betonu. Předjíždění náklaďáků je vysoká hra. Oblaka prachu vytvářejí neprostupnou mlhu. Nikdo netuší, zda v protisměru jede nějaké auto, či nikoliv. Vždy čekáme na lepší úsek cesty. Když je jen trochu vidět, vyrážíme do předu. I tak je předjíždění dost nebezpečné. V jedné chvíli se proti nám z prachu vyřítí obrovský Kamaz. Ilja strhává volant na poslední chvíli a zařadí se zpět do svého pruhu. Srdce mi buší jako splašené. Zhruba ve dvou třetinách cesty si děláme malou zastávku. Využívám ji k telefonování. Ujišťuji se, že nás čekají v sobotu v Novosibirsku. Mezitím mračna všudypřítomných komárů zahánějí ostatní do auta. Je neuvěřitelné, jak jsem během jediné minuty doštípaný. Bez repelentu se tu vůbec nedá fungovat. V Lensku nás vítá Niko se svou těhotnou manželkou. Stojí na ulici a v ruce drží nafukovací balónky, které nám slavnostně předávají. Nikova manželka Vika vypadá jako holčička. Později se dozvídám, že je jí 20 let. S klukama se shodujeme, že nevypadá na víc jak 16. Když se ubytujeme, tak celí zaprášení míříme do sprchy. Teplou vodu zde nemají. Z vodovodu zde teče ta nejledovější voda jakou si dokážete představit. Mýdlo vůbec nejde smýt. Jediná možnost spočívá v tom, že si člověk ohřeje alespoň trochu vody v rychlovarce a tou se polívá.

 

pondělí 13. 6. 2016

Vždyť jsi byl půlku života pryč...

Dnes je to 18 let od naší svatby s Káťou. Poslední rok byl jeden z nejhezčích jaké jsme spolu prožili. Že bychom trošku dospívali, když už nám je těch 18? Když Waldemar Sardaczuk, jedna z vůdčích postav německé Nehemie, slavil se svou ženou čtyřicáté výročí, tak mu manželka řekla, že je to z jeho strany podvod. „Jakých 40 let? Vždyť jsi byl půlku života pryč.“ Asi bych se nechtěl dožít podobného prohlášení. Těším se až budeme zase spolu.

Zabijácký seminář o manželství

Na výročí naší svatby proběhl v Lensku seminář o manželství. Moc se mi líbilo Martinovo slovo o tom, že žena je pomoc muži rovná. V této části světa se ještě stále mnoho mužů dívá na své manželky z patra. Církev v tom není jiná. Martin našel v Bibli skvělé příklady, které tento postoj rozbíjejí. Niko je teprve rok ženatý a s manželkou čekají první dítě, Je tak hladový po vyučování v této oblasti. Udělal proto rozhodnutí, že pojedeme dvě hodiny bez přestávky, ať toho stihneme co nejvíc. Ne že by seminář nebyl zajímavý. Ale 2 hodiny v kuse? To musí zabít kromě Nika téměř každého. Jeden z klientů rehabilitačního centra už v závěru hlasitě zíval. Působilo to komicky.

Život v garáži

V přestávce mezi seminářem a večerním shromáždění jsme se šli s Leošem projít. Martin s Ondrou by šli asi také, ale museli v církvi ukázat své rodinné fotky. Na ulici jsme se zapovídali se dvěma alkoholiky. Oleg a Ivan spolu žijí v garáži. Snažili jsme se jim ukázat na Ježíše a pozvat je do církve. Ivan byl hrdý, že byl pokřtěný ve významném chrámu v Petrohradu, odkud pochází. Na Sibiř si přijel oddechnout, protože má rád zimu. Miluje, když padá sníh. Tady si ho asi užije víc než dost. Vypráví nám, kolik mají v Pětěre ostatků. Tady je to prý bída. Když přivezou nějaký prst, tak už je to hodně. Mluvili jsme s ním o důležitosti osobního vztahu s Bohem. Vyzývali ho, aby odhodil prázdné náboženství a nechal se Ježíšem vysvobodit.

Misie na severu severu a nevylíhlé kuře

Na večerních bohoslužbách Leoš vypráví svá svědectví z Číny, Korei a Iráku. Niko se nadchnul pro modlitby za nezasažené národy. Martin hovoří o Boží přítomnosti a setkání s Bohem. Po shromáždění míříme na večeři k Nikovi, kterému Leoš neřekne jinak než pan Tumnus. Spolu s námi jde ještě jeden mladý pár. Chlapec je z poloviny Jakut a z poloviny Ázerbájdžánec, ale vypadá jako nindža. Jeho pohled i jeho účes ho do této kategorie zařazuje dost jasně. Jeho manželka je také z poloviny jakutka. Vůbec jsem nadšen, jak počet jakutů v církvi stoupá. Pomáhá v tom i literatura přeložena do jakutského jazyka. Nově založená škola v Jakutsku se věnuje především Jakutům a také počet jakutů v církvi stále roste. Pan Tumnus s námi hovoří o své touze po misii na severu Jakutie. Jeho těhotná manželka z toho ale vůbec není nadšená. Niko to hrne docela na sílu. Povzbuzovali jsme jej ať dá dvacetileté Vice trochu času, aby i k ní mohl Pán Bůh o této věci mluvit také. Při večeři si vyprávíme, kdo co jedl nejstrašnějšího. Jednoznačně vyhrává filipínský balut, který jedl Ondřej v Korei. Jde o vajíčko uvařené krátce před vylíhnutím. Zárodek je již téměř hotové kuře. Prý to chutná jako maso s vajíčkem. Na pohled to ale vypadá dost odporně.

 

úterý 14. 6. 2016

Dobrota ruských úředníků

V přestávce mezi seminářem o duchovních darech a večerníma bohoslužbama jsme se konečně dostali k tomu, abychom se došli registrovat na úřad. Minule po nás na hranicích tuto registraci chtěli, tak jsme neustále naše hostitele přemlouvali, aby nás vzali na úřad. Ti to nebrali moc vážně. Prý to vůbec není potřeba. My ale víme své. Před pár měsíci zadrželi policisté při odletu z Tádžikistánu jeden pastorský pár, který neměl registraci. Zadrželi je na 3 dny, museli zaplatit tučnou pokutu a k tomu si koupit nové letenky. Celkově je to stálo více než 100 tisíc korun. Do Mirného jsme přiletěli ve čtvrtek. V pátek měli na úřadech zavřeno a v pondělí bylo volno, protože v neděli byl svátek. Když totiž v Rusku připadá svátek na víkend, mají Rusové nárok na den volna v následující pracovní den. Ve středu odjíždíme z Lensku, takže úterý je jediný den, kdy jsme se mohli registrovat. Odpoledne se vrátil vysmátý Niko z úřadu, že nám tam dnes také nikdo nepomůže. Náš ostrý pohled zmrazil jeho úsměv. Hned mu bylo jasné, že se na úřad vrátíme a vymůžeme si registraci stůj co stůj. Z počátku to vypadalo beznadějně. Všechny dveře byli zavřené. Tento týden se spouští nový systém, který převádí povinnost registrace z pasového oddělení na policii. Prý nemáme šanci. Nepříjemná úřednice nás vyháněla, vedoucí úřadu nás ujišťoval, že registraci nepotřebujeme. Nenechali jsme se odbít. S modlitbou jsme hledali někoho, kdo by nám pomohl. A najednou se objevil anděl. Usměvavá, vlídná a ochotná jakutka, které končila směna a mířila domů, se s námi zdržela ve svém volnu a provedla nás celým procesem registrace. Jakoby ani na ruský úřad nepatřila. Poslední razítko musela udělit paní, která nás předtím vyháněla. Dávala nám to sežrat, ale to už byla nejmenší překážka. S bumáškou v rukách jsme šťastní vycházeli z budovy. „Pojďte bratři ... obejmeme se!“, poskakoval okolo nás Niko, přemožený dobrotou ruských úředníků. Ani na chvíli ho nenapadlo, že byrokrati pouze splnili svou povinnost. Úředník je v Rusku Pán. Dává si záležet, aby cokoliv udělá pro lidi, bylo vnímáno jako veliká milost. Na bohoslužby jsme dorazili s vypláznutým jazykem. Niko chytil do ruky neuvěřitelně rozladěnou kytaru a zazpívali jsme jednu píseň. Potom jsem kázal o tom jak nás Bůh vede. Martin navázal slovem o Mojžíšových pochybnostech u ohnivého keře, a tak jsme zakončili svou veřejnou službu v Lensku. Kluci šli do Bani. Mě ale začalo bolet v krku, tak nechci nic riskovat. Zůstal jsem tedy v rehabilitačním centru.

Na Sibiři jsme už týden, ale na časový posun jsem si stále nezvykl. Usínám teprve okolo čtvrté ráno.

 

středa 15. 6. 2016

Zločinec na útěku, kašovar a ledová sprcha

Po sedmé tluče na dveře policie. Z nedalekého vězení utekl čečenský terorista odsouzený na 25 let. Všude ho hledají. Moc jsem se nevyspal, tak jsem rozhodnutý absolvovat na závěr svého pobytu v Lensku ještě jednu ledovou sprchu. Ve Vitimu nás pravděpodobně tekoucí voda nečeká. Do lavórku jsem si nachystal vodu ohřátou v rychlovarce. Voda z vodovodu je zde totiž tak ledová, že šampón a mýdlo nesmyje ani náhodou. Nejdříve se osprchuji ledovou vodou, potom se namydlím a malým hrnečkem ze sebe mýdlo smývám. V ideálním případě pak absolvuju ještě jednu ledovou sprchu, která dílo dokončí. Dnes už je však hadice sprchy natolik popraskaná, že voda teče všude možně, jen ne na mě. Ledová agónie se tím neúměrně prodlužuje. Na zaslouženou snídani si pak dávám mléčnou kaši, kterou naše domácí připravuje ve zvláštním zařízení podobném domácí pekárně. Martin to nazval kašovarem. Pak ještě nutná procházka městem, focení u památníku prvním pošťákům a už míříme k přístavu na Leně.

Rychlíkem po Leně, přikrčený záchod a stevardka co to má na háku

Nastupujeme na loď s romantickým názvem Voschod (Úsvit). Stejně jako v letadle, jsme uvítáni stevardkou, která nám podává základní informace a seznamuje s bezpečnostními pokyny. V tom strojník otevírá dveře a kabinu lodi pohltí rachot motoru. Stevardka nehne brvou a svůj výklad bez emocí dokončí. Co na tom, že ji není rozumět ani slovo. Scéna jako vystřižená z filmu „Na samotě u lesa“, kde pan otec vypráví historku ze starého mlýna.  Při kupování jízdenky se spolu zapovídáme. Pochází z Ukrajiny a ptá se, co tu děláme. Čeká nás dlouhá plavba. Tato otázka je tedy pro mě jako obvykle signálem, abych ji pověděl o Ježíši. Všude okolo nás jsou plováky a záchranné vesty. Ještě jsem se nerozhodl, zda mě to uklidňuje nebo spíše zneklidňuje. Za zmínku také stojí záchod. Vévodí mu obrovské umyvadlo, kvůli kterému téměř nejdou otevřít dveře. Když už je otevřete, tak se jen stěží protáhnete dovnitř. Pokud i to zvládnete, musíte se vmáčknout za umyvadlo, abyste dveře zase zavřeli. Samotný záchod se stydí skrčený v rožku, jakoby si byl vědom své nedůležitosti v této místnosti. Na stěně visí obrovská cedule, že se na mísu nesmí stoupat. Šikmá střecha vám neumožní, abyste se na záchod pohodlně usadili, natož tak stoupli. Proto mi cedulka připadá tak říkajíc mimo mísu :-) Ale lodníci asi mají své zkušenosti. V Rusku je možné všechno. Okolo záchodu vedou schody na horní palubu. Tam je ale vstup přísně zakázán. Leoš se tento zákaz snažil obejít a udělat pár fotek, ale byl okamžitě zachycen nesmlouvavým strojníkem. Podle něj by mohl spadnout do řeky. Loď jinak vypadá poměrně bezpečně, ale často se kazí. Podle jízdního řádu máme být ve Vitimu přibližně za čtyři hodiny. Ve skutečnosti ale plavba může trvat déle kvůli opravám. „Možná 5 hodin a možná sedm ... Kdo ví?“ povzdechl si v přístavu jeden z lodníků se kterými jsme navázali hovor. Své povolání si velice užívá. Přes léto je na řece a přes zimu opravují loď. Tedy ve skutečnosti napřed 3 měsíce pijí a potom teprve opravují loď. Pak prý zase 3 měsíce pijí než začne nová sezóna během které se snaží udržet starou loď v provozuschopném stavu. Když si to všechno spočítáte, tak na zimní opravy, jim skutečně mnoho času nezbývá. Je vlastně div, že loď ještě pluje. Minule jsme si užili dlouhou zastávku v Peleduji, tak snad toho pro tentokrát budeme ušetřeni. Andrej nám už několik dní stále volá, že stojí na břehu a vyhlíží nás. Doufám, že nezapustí kořeny, ale brzy se nás dočká. Lodník se nás před vyplutím ptal, jestli jedeme do Vitimu rybařit a nebo na lov. Niko mu odpověděl, že jsme rybáři lidí a snažíme se dovést lidi do Božího království. Mladík si od nás se zájmem poslechl evangelium. I když jsme na horním toku, Lena je už tady obrovská řeka. Její hloubka umožňuje, aby zde pluli i zámořské lodě, které jinak brouzdají až k Japonsku. Náš člun je proti nim malinkým drobečkem. Padesátikilometrovou rychlostí se řítíme po hladině. Voda cáká okolo lodě. Míjíme velikánské trajekty. Na březích jsou poházené obrovské klády a někdy i lodě, které připomínají, že ledy odpluli teprve před několika dny. Řeka tu umí být pořádně divoká. V roce 2001 tu prý voda stoupla o 18 m. Říkal to Niko, takže tuto informaci je potřeba brát s rezervou.

Domov v dřevěné šopě

Ověšen batohy balancuji po molu. Mezi paprsky zapadajícího slunce vidím rozesmátou Andrejovu tvář. V ruce drží telefon a natáčí na video jak se motáme po přístavišti. Patří k lidem, které nevidíte měsíce, nebo roky, ale okamžitě navážete tam, kde jste přestali. Pěšky dojdeme na okraj Vitimu. Tam stojí dřevěná šopa. Pro příští 3 dny bude naším domovem. Na pozemku vedle baráku se rýsují vybetonované základy budoucí modlitebny. Hned vedle jsou naskládány trámy a jiný materiál. Za pozemkem začíná tajga. Do pozdního večera povídáme. Andrej s Olgou jsou z našeho příjezdu úplně nadšení. Jsou tu skutečně osamocení. Návštěva je pro ně ujištěním, že v tom díle nejsou sami. Jejich povolání je velmi jednoduché. Chtějí připravit místo pro budoucí misionáře. Sami neví, jak dlouho jim jejich chatrné zdraví umožní zůstat v tomto nehostinném kraji. V létě pracují v 40 stupních na slunci a v zimě čelí více než padesátistupňovým mrazům. Tento rok by rádi dokončili hrubou stavbu modlitebny a příští rok by ji chtěli dokončit. Bavíme se o možnosti pomoci v podobě pracovního týmu z České republiky. Většinou jsou na všechno sami. Už jen to, že o nějaké takové akci vůbec uvažujeme je hladí po duši.  

 

čtvrtek 16. 6. 2016

Záchodové sportovní výkony a Ondřej jako leader pracovní čety

Dnes ráno jsem začal posilovat. Suchý turecký záchod vyžaduje fyzickou kondici, která mi zatím chybí. Jde o kombinaci sportovního výkonu s jakousi zvrácenou videohrou. Trefit se do některých děr totiž není vždy příliš snadné.  Na poledne byli připraveny bohoslužby. Andrej vzal kytaru a svým chraplavým, Vysockého hlasem, vedl uctívání. Leoš měl svědectví ze Severní Koreje a z Iráku, které spojil se slovem o rozmnožení 5 chlebů a 2 ryb. Martin pak kázal na téma co to je a co to není Církev. Andrej s Olgou hltají každé slovo. I ostatní vděčně poslouchají. Vitimští také využili Martinovi přítomnosti a požádali ho o vysloužení večeře Páně. To je u nich vždy velmi sváteční okamžik. Andrej smí vysluhovat večeři Páně teprve krátce. Před tím museli vždy čekat na návštěvu některého z pastorů. Na odlehlých místech Jakutie se tak stává, že mají večeři Páně třeba jen jednou za rok. Andrej s Olgou nám nepřestávají děkovat, že jsme je navštívili. Potřebují vědět, že tady na to nejsou sami. Je cítit, že jim přítomnost hostů vlévá do žil novou sílu. Odpoledne jsme šli nejprve do obchodu. Prohlédli jsme si více než sto let staré roubenky ve kterých žili gromové. Lupiči okrádající zdejší zlatokopy o výsledky jejich těžké práce. V obchodě jsme se přesvědčili o astronomických cenách. Kilogram salámu stál bez mála 500,- Kč. V cenách se odráží to, že veškeré zboží se zde musí dostat po řece nebo letecky. Jiná cesta neexistuje. Když se nedá plavit po Leně, tak ceny benzínu mohou být až trojnásobné oproti Lensku. U pokladny jsme se setkali ze zdejším baťuškou, který je stravován nenávistí k evangelikální církvi. Nedávno v novinách psali, že evangelikálové jsou západní agenti, kteří se snaží okrást ruský lid o jejich ropu, plyn a zlato. Před některými obchody sedí Tádžikové a vášnivě hrají své deskové hry. Scéna jak vystřižená z tržiště ve střední Asii. Po naší okružní cestě Vitimem se pouštíme do práce na základech budoucí modlitebny. Nejprve odnášíme šaluňk. Posléze klademe na betonové základy trámy (nebo spíše celé stromy), které máme problém odnést v pěti lidech. Obrovské kusy dřeva jsou nacucané vodou, což naši práci ještě více ztěžuje. Klukům to naštěstí pálí. Snažíme se využít špalků, po kterých trámy válíme. Zvlášť Ondřej se pro tuto práci úplně nadchl. Baví ho vymýšlet tu nejefektivnější cestu k cíli. Bílá noc nám umožňuje makat až do pozdního večera. Po šichtě jsme špinaví jak zákon káže. Tekoucí voda tu není, umýváme se tedy venku v jakési provizorní, modrým igelitem potažené sprchové kabině. Do kýblu si nabereme dešťovou vodu, stojíme na fošně a hrnkem se poléváme. Romantika uprostřed tajgy. Leoš si to evidentně užívá: „Kde jinde se můžeš umývat a pozorovat při tom oblohu.“ Na večeři jsme dostali výborné rizoto. Večer, když všichni usínají, vzpomínám na náš dnešní rozhovor s Olgou. Tato hrdinka víry, která svým životem ve Vitimu přináší těžko pochopitelné oběti, nemocná, bez lékařské péče a na konci sil, má výčitky svědomí kvůli některým svým postojům. Jen velmi těžko se nám ji daří povzbudit. Žije ve velké bázni před Bohem a s touhou se mu cele líbit. Nemoci a únava ji drtí stále víc. Těžko říci, jak dlouho zde ještě budou moci zůstat.

Dál po řece?

Musím se přiznat, že při přípravě výjezdu jsme se hodně rozmýšleli, zda dojet až do Vitimu. Je to hodně daleko a cesta po řece nás stojí dost peněz navíc. Když vidím nadšení a vděčnost Andreje i Olgy, tak jsem si jistý, že jsme udělali dobře. Naopak mě mučí, že jsme nedojeli až do Kirenska. Jenže to by chtělo ještě minimálně 4-5 dnů navíc a výdaje by neúměrně vyrostli. Dnes jsme mluvili z Kirenskem po telefonu. Omlouvali jsme se jim, že nemůžeme dorazit až k nim. Nadšení z toho, že jsme jim zavolali nebralo konce. Aňa téměř plakala vděčností, že na ně myslíme. Saša byl rozhodnutý dojet za námi do Vitimu, ale na poslední chvíli mu do toho něco vlezlo. Musel jsem jim slíbit, že příště se budeme snažit naplánovat cestu tak, abychom se stavili i k nim.

 

pátek 17. 6. 2016

Tesali trámy  rýčem, umyli se pod okapem a pak snědli medvěda

I dnes jsme prakticky celý den makali na základech nové modlitebny. Nejdříve jsme zaházeli základy hlínou. Ondra nasadil drtivé pracovní tempo, kterému jsem občas jen těžko stačil. Hlínu jsme vozili v kolečkách z tenkého plechu, které se hodí spíš na vození listí než na stavbu. I lopaty byli jak z papíru. Také jsme rozdělávali šaluňk na jednotlivé desky. Později jsme zbavovali trámy kůry. Tato práce nás stála nejvíce sil. Problémem je, že Andrej nemá pořádné nářadí. Dal bych království za obyčejný poříz. Kůru jsme většinou otloukali rýčem, občas jeho jedinou rozviklanou sekyrkou a občas kalačem. Měl jsem pocit, že jsme toho až tak moc neudělali. Andrej nás ale po práci pochválil slovy: „Makáte jak v Sovětském svazu. Za dva dny jste splnili pětiletku.“ V noci klesla teplota až ke třem stupňům, takže voda v naší provizorní, zahradní sprše byla studenější než včera. Po práci jsme dostali polévku z medvědího masa a salát z plodů moře. Medvěd byl uloven kousek od Vitimu, přímo ve svém brlohu, během zimního spánku. Celý večer jsme pak povídali a povídali. Také jsme vytvořili video o stavbě modlitebny ve kterém povzbuzujeme křesťany z Irkutské oblasti, aby ve Vitimu pomohli stavět. Andrej ho bude příští měsíc pouštět na konferenci v Angarsku.

 

sobota 18. 6. 2016

vysmátý armén se zlatýma zubama - Moskva 5.796 km

A je tady loučení. Olga se prý celou noc převalovala a přemýšlela, co by nám tak dala na památku. Poslední snídaně, společné foto a tradááá na 120 km vzdálené letiště v Talakanu. Nastupujeme do přistaveného taxíku. Skoba uprostřed taxikářova obličeje naznačuje, že tento chlapec není zdejší. Vysmátá ústa odhalují dvě řady zlatých zubů. Z reproduktorů se line hlasitá kavkazská muzika. Řidič se představí jako Argen. Pochází z Arménie. Posledních 20 let však žije ve Vitimu. Hrdě se chlubí, že tam postavil už dva domy. Když kousek za Vitimem Argen zastaví aby nabral benzín, zkouším ztišit muziku. Po pár kilometrech si Argen všimne, že si mimoděk poklepávám prsty na koleně. Vyloží si to tak, že se mi jeho hudba líbí. Usměje se a přidá hlasitost. Tato hra mezi námi proběhne ještě několikrát. Například na dvou nezbytných kontrolních bodech. Pohybujeme se v místě těžby vzácných surovin. Člověk tudy neprojede, pokud k tomu nemá pádný důvod. Kousek za Vitimem míjíme ceduli s nápisem: „Moskva – 5.796 km.“ Dál už je jen nekonečná tajga a rovná silnice napříč ní. Až na zmíněné dva kontrolní body, žádná známka civilizace. Silnice je na zdejší poměry velmi ucházející. Je sice zvlněná, takže jsem si párkrát málem rozbil hlavu o střechu auta, jehož pérování je na dost chabé úrovni. Na druhou stranu je to asfaltka a to se počítá. U jedné řeky pozorujeme zásah hasičů, kteří v řece pokládají norné stěny. O tomhle úniku nebezpečných látek do řeky se ale ve zprávách nedozvíte. S Argenem se bavíme o všem možném. Chvílema se dotýkáme i duchovních témat a tak mu vyložím evangelium. A pak zase nekonečná silnice vinoucí se krajinou. Najednou vyjíždíme z lesa a před námi se objeví moderní letiště. Kde se tady vzalo? Loučíme se s Argenem, který je rozhodnutý nás při naší příští zastávce ve Vitimu navštívit. Ochranka letiště bere bezpečnost velice vážně. Dokonce mi i listují Biblí, zda v ní něco neschovávám. Hledáme záchod. V tom se z jedné kanceláře vyřítí obrovský ruský voják křížený s medvědem a velmi nepříjemně na nás křičí: „Co tady hledáte?!“ Je zvláštní, jak tady lidé v uniformě ukazují ostatním svou nadřazenost. Leoš už z toho má nervy. Čekáme na svůj let. V občerstvení si kupujeme jen nějaké oplatky, protože jídlo je zde nehorázně drahé. Když jsme konečně odbaveni, prohlížíme si přes okno naše letadlo. Je to malý, vrtulový Antonov 148. Nemám malé letadla moc rád, ale tento let proběhl bez komplikací. Jen manévry při klesání dávají zabrat mému žaludku a přistání bylo docela tvrdé.  Také jsem si zažil drobný incident se šroubem trčícím z mého sedadla. První dosednutí bylo dost nepříjemné. Aviokompania Angara se ale o nás starala hezky. Z Talakanu jsme odlétali v 17.00 hodin a v Novosibirsku přistáváme v 16.50. Díky časovému posunu přilétáme po tříhodinovém letu o deset minut dříve, než jsme startovali.

Na letišti v Novosibirsku dlouho čekáme na své zavazadla. Když se nám je konečně podaří dostat, vycházíme do příletové haly, kde nás čeká pastor Paprocký. Už po několika minutách rozhovoru je nám jasné, že máme spoustu společných známých. Pastor pochází z Ukrajiny a je synovec zakladatele sboru, který dnes vede Kosťa Melnik v Krivém Rogu. Jsme ubytovaní přímo ve sborovém domě. Postel, sprcha, záchod ... všechny tyto výdobytky civilizace si neskutečně užíváme. Navíc pro nás připravili výbornou večeři. Jako předkrm jsme měli salát z červené řepy ze sýrem a praženými slunečnicovými semínky. Jako hlavní chod velký kus výborného lososa se zeleninou. Měli jsme naději, že se po dvou týdnech připojíme na internet, ale nedaří se nám to. Wifina pro nás zůstává nedobytná.

 

neděle 19. 6. 2016

Mučivé sny, obrácení na bohoslužbách a příběh pastora

Ani jeden z nás se v noci nevyspal. Všichni jsme se převalovali a navíc nás mučili ošklivé sny. Přičítáme to rostoucí únavě z našeho cestování. Dopoledne jsme sloužili na bohoslužbách v Novosibirsku. Zažili jsme naprosto jedinečné uctívání. V kapele měli kromě běžných nástrojů jako jsou kytara, basa, klávesy nebo bicí, také violu a mé oblíbené saxofony. Měli také velký cit pro vedení chval. Na tuto neděli připadá podle východní tradice den letnic. Mohli jsme si tak během jednoho roku prožít dvoje letnice. Leoš hovořil o našich projektech zde v Rusku i ve světě. Přinesl několik srdceryvných svědectví a vedl církev k modlitbám za nezasažené národy. Potom Martin na čtyřech příbězích z Lukášova evangelia ukazoval, že Ježíš se chce setkat s úplně každým člověkem. Dva lidé pak přijali Ježíše jako svého spasitele. Během naší služby se několikrát ozve bouřlivý potlesk. Nejsilnější odezvu mělo ale oznámení, že je Ondřej zatím svobodný. Po bohoslužbách jsme měli možnost se ještě více seznámit s místním pastorem a znova jsme si uvědomili kolik máme společných známých. Oběd nám připravoval profesionální kuchař. Byl vynikající. Jako předkrm jsme měli zeleninový salát s majonézou a nějakou uzeninou. Poté jsme měli skvělí boršč se sýrovými tousty. Jako hlavní chod byli těstoviny s kuřetem a smetanovou omáčkou. Dezert byl v podobě ovocného salátu se zálivkou. Velice jsme si pochutnali. Při obědě nám pastor vyprávěl svůj životní příběh. Vyrůstal jako syn pastora na Ukrajině. Aby rodiče neurazil, tak chodil do církve. Jeho srdce ale bylo od Boha daleko. Žil úplně cele pro sport. Byl profesionálním fotbalistou. Potom jednou skočil do vody na špatném místě a zažil nepříjemný úraz. Do dnes jeho hlavu zdobí jizva. Změnil svůj žebříček hodnot a začal opravdově Boha hledat. Po několika letech už jako nadšený Boží služebník jel pomoci v evangelizační kampani do Novosibirska. Všichni se vrátili. On jediný zůstal, aby zde budoval nový sbor. Už je to více než 20 let.

Prohlídka Novosibirska

Naše služba na Sibiři skončila. Po obědě jsme si chvíli odpočinuli a pak se vypravili na prohlídku města. Když jsme před modlitebnou čekali na auto, přišel nějaký muž a zdravil mě jako svého starého známého. S někým si mě spletl. Využil jsem toho, řekl mu evangelium a pozval do sboru. Obejmeme se. V tom přijíždí naše auto. Novosibirsk je třetí největší město v Rusku. Nic moc nás tady ale nenadchlo. Marxovo náměstí, Leninovo náměstí, občas nějaký park. Velice hrdí jsou na nový most, který otvíral sám velký Vladimir Vladimirovič. Průvodce nám dělal Valera. V mládí se nadchl pro řecko-římský zápas a byl v něm docela dobrý. Pak ale sklouzl do drog a dvacet let profetoval. Byl i ve vězení. V okamžiku kdy na tom byl nejhůř a prakticky umíral, protože měl játra na dranc, Bůh zasáhl do jeho života, přitáhl si ho k sobě, zachránil jej a uzdravil. S vděčností říká, že bez Boha by už byl mrtvý. Valera nás vzal také na večeři do ruského fast foodu. Byl na nás velice milý. V Novosibirsku se odehrávala část mé oblíbené knihy „Odpusť mi Natašo“ od Sergeje Kurdakova. Jde o skutečný životní příběh důstojníka Sovětské policie, který brutálně pronásledoval křesťany. Bylo zajímavé procházet místy, kde mladý Dakov vyrůstal.

 

pondělí 20. 6. 2016

domůůůů

Vstávání o půl třetí ráno bylo kruté. Únava z cestování narůstá stále víc. Dopředu nás ale žene fakt, že už jen dva lety, potom cesta autobusem z Vídně do Brna ... ještě dvacet hodin a budeme doma.

 

úterý 21. 6. 2016

Vize se naplňuje

Pokud jste dočetli až sem, doputovali jste spolu s námi až domů. Zápisky, které jste četli jsou autentické, neuspořádané, ovlivněné únavou a pravděpodobně plné gramatických chyb. Doufám, že mi to odpustíte. Hlavním cílem projektů Nehemie na Sibiři je podpora růstu místní církve, aby byla dost silná na dosažení severních národů nezasažených evangeliem. S potěšením jsme zaregistrovali, že počet obrácených Jakutů neustále roste. V Jakutsku je dnes dokonce jeden ročník biblické školy složen pouze z Jakutů. Těší nás, že se vize, kterou nám Bůh dal naplňuje. Prosím modlete se spolu s námi za národy nezasažené evangeliem.