Já jsem ta cesta, pravda i život...

Ježíš Kristus, Bible

Srbsko červen 2013

                                         



Bosna pomoc po povodních 2014

Můj milý deníčku,

Je brzké pondělní ráno a po krátké modlitbě vyjíždíme (já Jana Kadaňková, Roman Povala a Jarek Bidlák)  na necelých 500 kilometrů dlouhou cestu do Bosny a Hercegoviny. Cesta ubíhá celkem rychle, jsme celí nedočkaví, nemáme tušení, jak to na místě bude vypadat. Slovensko, Maďarsko(vážně divná řeč…), v Chorvatsku se potkáváme s Mirem Ficem, který nám dává poslední instrukce a také překladatele Darka. Už jsme v Bosně a vjíždíme do záplavové oblasti. Ve zplundrovaných zahradách leží popraskané krusty naplaveného bahna, mezi vesnicemi vše zahaluje nepříjemně štiplavý kouř stoupající z navezených hromad věcí kontaminovaných vodou. Ponurou atmosféru kraje dotváří domy zjizvené střelbou, které jsou upomínkou na občanské války, a které dávají tušit, že zdejší lidé zažili spoustu nepříjemných věcí. Motem místních účastníků silničního provozu je, proč se nějak zabývat pravidly, ale Jarek není na Balkáně prvně a tak je připraven uhýbat autům jedoucím v našem pruhu, dávat přednost autům vyjíždějícím z vedlejších cest a obezřetně objíždět cyklisty.

            Doboj. Setkáváme se s Banem, je to pastor církve v Doboji a Banja Luce a celý týden se o nás bude starat. Na uvítanou dostáváme bosenské národní jídlo – čevapi. V úterý ráno jdeme s Banem na policii, musíme se zaregistrovat jako návštěva. Seznamujeme se s Baneho rodiči. Paní Julka má velké srdce, ví o spoustě lidí, kterým je třeba pomoci. Situace v Doboji není právě jednoduchá, pomoc se distribuuje vždy jen mezi „svými“ (muslimové muslimům,…). Pomoc potřebuje neskutečně velké množství lidí. Červený kříž je tady také, ale nedaří se mu situaci vyřešit optimálně. Mezi lidmi je cítit velká nedůvěra.

            Přijíždíme zhruba měsíc po povodních, domy jsou vyklizené a větrají se. Vydáváme se navštívit lidi, kterým je třeba dopravit balíčky s pomocí. Nejčastěji se jedná o starší osamělé lidi, kteří nemají na koho se obrátit. Přišli o majetek (ale i např. o fotografie, jedinou památku na své blízké…), mnoho z nich už ani nemůže plakat, v noci špatně spí, při dešti se jim vrací vzpomínky na bleskovou zátopu. Není pro mě jednoduché vidět tolik utrpení. Ale snažíme se pomoci, tak jak můžeme. Povídáme si s nimi, sdílením se bolest zmírňuje. Modlíme se s nimi a žehnáme jim. Bůh je jediný, kdo může vyplnit prázdné místo v jejich srdcích.

            Pomáhám paní Julce třídit oblečení a rozdávat ho lidem, kteří si pro něj přicházejí. Chlapi zatím domlouvají a zařizují nákup a dovoz balíků s humanitární pomocí (jedny jsou s potravinami, druhé s potřebnou hygienou).  Balíky jsou distribuovány podle seznamu, abychom si byli jisti, že jdou do správných rukou. Na místo, kde je rozdělujeme se schází i velké množství lidí, kteří na seznamu nejsou. Se zbylými balíky vyjíždíme do terénu, abychom je dali těm, kteří je potřebují. Je dobře, že se můžeme spolehnout na pastora Baneho, že s pomocí naloží zodpovědně.

            Vyrážíme na další sérii návštěv. Setkáváme se s vřelým přijetím a pohostinností. Ti, které chodíme navštívit, nám nabízejí i to málo, co mají. Mám pocit, že nejvíce těžkou situaci mají osamělí muži. Ženy více drží při sobě a zajímají se o sebe nazájem.

V sobotu jedeme do Banji Luky. Bane tu pomáhá organizovat koncert americké skupiny Southminster Bell Ringers. Jdeme s nimi na oběd, jsou moc milí.

            V neděli mají chlapi možnost sloužit slovem na bohoslužbách. Roman na ranní v Doboji a Jarek v Banja Luce. Sbory jsou to spíše menší, ale s Boží pomocí porostou a osloví lidi, kteří se budou moci setkat s Bohem a být zachráněni. Je potřeba se za ně modlit.

Navečer se balíme, nastává dojemná chvíle loučení. Odjíždíme domů, plni dojmů a naděje, že Bůh bude jednat.