Já jsem ta cesta, pravda i život...

Ježíš Kristus, Bible

Fejetony a příběhy

Já a ti druzí

Byl to okamžik a stará paní ležela na zemi a nemohla se pohnout. Její křehké kosti nevydržely a rodina ji předala do péče nemocnice. Od té chvíle přestala být paní učitelkou, manželkou, maminkou. Tam,kde ji odvezli se stala diagnosou, prostě případem, jedním z mnoha. Případem obtížným, protože navíc trpěla těžkým revmatismem a velice špatně se pohybovala. Protože jí ruce a nohy moc nesloužily, stalo se, že příliš plnou sklenici čaje vylila do postele. Ten den byla v  době návštěv až příliš mlčenlivá. Její blízcí jí urovnali postel, učesali ji a poskytli celou řadu dalších drobných úsluh, aby jí zpříjemnili pobyt na lůžku. Když se k ní její dcera sehnula, stará paní stydlivě zašeptala. „Oni řekli, že jsem se počurala. Ale to byl opravdu vylitý čaj, nikdo mi nevěří. Jsem pro ně jen nějaká stará bába“ a úzkostlivě se dceři zadívala do očí.
V celém výrazu její tváře bylo něco bezbranného, co prosilo o ochranu, o zaštítění. Ta stará paní byla moje maminka a já jsem si uvědomila, jak bolestné je pro člověka, když je připraven o lidskou důstojnost a dostane se do situace, kdy se nemůže bránit. Znovu a znovu jsem si později tuto věc ověřovala, ať už při mých několika pobytech v nemocnici i v různých situacích běžného života.
Nyní se, prosím, podívejte každý do svého vlastního života, jak my křesťané jednáme s druhými lidmi, jak jednáme se sebou navzájem. Co myslíte, nejsme někomu něco dlužni?Ať už mezi sebou nebo těm, s nimiž žijeme ve společné domácnosti, tak i lidem kolem sebe?
Ef.5,2 …A choďte v lásce, jako i Kristus miloval nás, a vydal sebe samého za nás, dar a obět Bohu u vůni rozkošnou.
 

Strom života

Karel studoval na filosofické fakultě historii. Byla jeho láskou už od dětství. Začalo to už tenkrát, když se ve škole učili o husitech. V čítance četli dopis mistra Jana Husa, který psal z Kostnice českým pánům. Všichni se ve třídě smáli, když mezi jmenovanými pány objevili Karlovo příjmení. Smál se tomu společně s ostatními a u večeře o tom vyprávěl rodičům. Tatínek trochu zvážněl a řekl: „To není legrace, Kájo. To byl tvůj pra, pra ........... předek. My opravdu pocházíme z toho rodu. Ale to už je moc dávno a nikoho to dnes nezajímá.“
Od toho dne se Karel začal pídit po historických knížkách a tato záliba s ním rostla. Proto si to po ukončení školní docházky zamířil přes gymnasium na universitu. Zatím toho nikdy nelitoval.
Během studií bydlel na koleji . Pokoj sdílel s Honzou, který pocházel odkudsi ze severní Moravy. Docela se jim spolu dobře bydlelo až na jednu maličkost. Karel byl totiž zapřisáhlý ateista, kdežto Honza znovuzrozený křesťan.
Už se pomalu šeřilo, když Honza zaklapl skripta, vstal od stolu a protáhl se.
„Hele, Karle, taky to už zavři. Vždyť na to nemůžeš vidět,“vybídl Karla, který se probíral nějakými lejstry
„A co to vlastně máš? Už se v tom hrabeš třetí den a kde nic, tu nic.“ „No jo, hledám nějaký námět na diplomku. Něco neobvyklého, netradičního.“ Honza se trochu zamyslel a pak váhavě navrhl: „A co kdybys to postavil nějak na těch svých předcích? Něco jako cesta ke kořenům či tak. Karel přímo explodoval.
„Teda brácho, to ses trefil přímo do černého. Zkoušky jsem zvládl v předstihu, před sebou mám tři měsíce volna. To je tak akorát čas na to, abych mohl putovat po archivech a farách.“
A tak se i stalo. Hned druhý den se Karel sbalil a odjel domů. Nabalil si čisté oblečení, bloky a pisátka, samozřejmě i pro začátek nějakou tu menáž. Z prasátka vyklepal všechny ušetřené peníze, kterými doplnil finance poskytnuté rodiči a vyrazil. Plán měl jasný. Poslední známá informace byla o pradědovi. Začne tedy od něho a bude sledovat linii po meči. Z linie po přeslici použije pouze nějaké zajímavosti na doplnění celkového obrazu.
Nebylo to zase až tak snadné, jak si původně představoval. Matriky, archivy, fary, tak šel den za dnem. Chvílemi se zdálo, že s tím bude muset přestat. Blahořečil si, že se učil pilně němčinu a že využil na počátku studia možnost zvládnout švabach a také. že docela slušně ovládal latinu. Byly totiž chvíle, kdy se ta nitka vedoucí do minulosti téměř přetrhla. Ale Karel byl jako buldok. Zakousl se a hledal v papírech tak dlouho, dokud nenašel scházející článek. Strom života, tak nazval svou práci. A čím více se nořil do minulosti, tím více ho ta práce pohlcovala. Už nešlo o nějakou minulost, šlo o jeho vlastní kořeny, jeho vlastní krev.
Pak ale jednoho dne Karel zjistil, že údaje o rodičích několika narozených dětí jsou poslední, které ve své rodové linii má. Otec ten a ten a matka ta a ta a tím to končilo. Ať se snažil jak se snažil, dál už nebylo nic. Naprosto tomu nerozuměl. Tolik materiálu a tím by to mělo končit? To tedy ne. Karel chtěl té záhadě přijít na kloub. A tak se rozhodl, že bude putovat obráceně, od minulosti k současnosti. Začal tedy v době pobytu mistra Jana Husa v Kostnici. Zachytil niť a pomalu navíjel klubko dalších jmen a událostí, nyní tedy opačným směrem. A tak se probádal celkem rychle do předbělohorských časů. To už věděl, že jeho předkové patřili mezi nižší šlechtu.
Obzvláště mu byl sympatický jeho jmenovec, rytíř Karel, jehož život poznal z nalezené rodinné korespondence, která se nějakým zvláštním způsobem zachovala v jednom archivu. Rytíř Karel byl muž, který nevládl příliš velkými pozemskými statky. Sídlil na malé tvrzi. Díky dobrému hospodaření s rodinným majetkem se mu podařilo zakoupit několik výnosných selských statků, které mu umožnily postupně získat i nějaké drobné panské usedlosti. Bohatý byl totiž na potomky. Jak z dopisů vyplývalo, povila mu jeho milovaná žena Johana pět synů a tři dcery. Nebylo divu, že se tedy snažil majetek rozmnožit, aby své potomky zaopatřil a to se mu dařilo. Mimo svých hospodářských a obchodních aktivit se za rytířský stav účastnil i veřejného života. Jak také z korespondence vyplývalo, měl tento muž velmi dobrou pověst a přátelské styky i mezi panskou šlechtou i přes stavovské rozdíly.
Další svazek dokumentů byl datován někam na konec roku 1617. To si Karel počal uvědomovat závažnost událostí, které sice znal jako historická fakta, ovšem osobně mu nic neříkaly. Z dokumentů totiž vyplývalo, že protestanté byli prohlašováni za křivopřísežníky, jejich chrámy a hřbitovy byly rušeny, jejich děti všeobecně prohlašovány za nemanželské se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Protestantští rodiče končili ve vězeních na tak dlouho, dokud se nezřekli své víry, jejich děti byly prohlášeny za sirotky a odváděny většinou do jezuitských klášterů. Smrt byla pro ně vítaným východiskem z jejich strádání. Po listopadu 1620, bitvě na Bílé hoře, se vše ještě přitvrdilo. Na rakouský trůn zasedl Ferdinand II. Pod vlivem svých jezuitských poradců začal nemilosrdně pronásledovat všechny rakouské a obzvláště české protestanty, prostého i šlechtického stavu. Došlo k násilnému pokatoličtění celé země, jaké česká země dosud nepoznala. V tom lepším případě byli ti, co se nechtěli poddat vypovězeni ze země, většinou byli ale povražděni.
Nyní si Karel uvědomil další věc, kterou tak nějak po celou dobu přehlížel. Totiž upřímnou oddanost a pevnou víru v Ježíše Krista, která naplňovala veškerou rodinnou korespondenci rytíře Karla a nejen jeho. Sice to nechápal, ale bylo mu to natolik sympatické, že počal horečnatě pátrat v tomto směru po dalších informacích. Zbýval mu totiž už jen jeden svazek listů a také končil čas, který měl po svou práci vyměřený. A také ani nevěděl, kde by mohl ještě pátrat, protože už prošel všechny možné prameny, které byly k disposici.
Toho dne se cítil natolik unavený, že se rozhodl jít spát dříve než-li jindy. Ale dlouho se jen tak převracel a nějak se v myšlenkách nedokázal odpoutat od rytíře Karla. Nechtělo se mu věřit to, co mu stále přicházelo na mysl. Nakonec ho spánek přemohl. Ve spaní cítil, že se ho někdo jemně dotýká. Otevřel oči, ale urychleně je zase zavřel. U jeho lůžka stál muž, jeho oči byly jako plamen ohně. Nemohl snést ten pohled, i když byl plný dobroty a soucitu. Muž ho vybídl, aby vstal a šel s ním, že mu něco ukáže. Ani náhodou Karla nenapadlo, aby neposlechl. Vstal, oblékl se a aniž pochopil, jak se to vlastně stalo, stáli v šeré komůrce. Muž pootevřel malé okénko, které vedlo do vedlejší místnosti. To, co Karel uviděl jím hluboce otřáslo. Místnost, do níž nahlíželi byla mučírna a nějakého muže, nataženého na skřipci právě pálili rozžhaveným železem. Až do srdce Karlovi pronikal nářek mučeného muže. „Tak co, rytíři Karle, opustíš už své bludy? Přijmi konečně pravou víru,“ dorážel na nebohého mučedníka nějaký člověk v černé sutaně. „Nikdy. Ježíši, můj Pane, pomoz mi, “ zvolal slabě rytíř Karel. Ano, byl to on, koho viděl Karel na mučidlech. Karlův průvodce natáhl směrem k trpícímu ruku a řekl. „Slyším tě, synu, pojď domů.“
A tak rytíř Karel vydechl naposled, zemřel pro svou víru jako mnozí před ním a mnozí ještě po něm.
Když se Karel ráno probudil, nemytý a bez snídaně se vrhnul na hromádku papírů, které měl ještě prohlédnout. Až téměř na konci našel lísteček a krátký dopis.V dopise bylo toto. „Můj nejmilejší pane, drahý Karle. Se všemi dětmi jsme se v pořádku dostali za hranice. Snad dostaneš včas tuto zprávu. Ať tě On sám, náš Pán, posílí. Tvoje navždy Johana. Na lístečku stálo.
„Srdíčko moje, nejdražší má paní Johano. Poroučím tě do rukou nejvyššího. Nedopusť, aby naše děti odešly na cestu tohoto světa a opustily víru v toho jediného, který dává život. Velmi jsem tě miloval. Tvůj Karel.“
V tu chvíli bylo Karlovi už všechno jasné. Rytíř Karel byl pro svou víru umučen, jeho rodina se ale zachránila v cizině. Teprve po dlouhých létech se někdo z potomků vrátil do české země. Proto byla ta rodová linie přerušena.
Zvláštní bylo, že mu jeho práce nepřipadala už tak důležitá. Mnohem větší váhu mělo to, co mu stále znělo v srdci. Zemřel pro svou víru, zemřel pro svou víru..... stále dokola. A ještě zvláštnější bylo, že mu to vůbec nepřipadalo nepatřičné. Právě naopak. Nechápal, kde se v něm vzala ta jistota, že to bylo správné.
Vrátil zbylé materiály, sbalil své věci a odjel přímo na kolej. Jak předpokládal, Honza tam už byl. Vešel do dveří jejich pokoje se slovy. „Viděl jsem tvého Ježíše. Viděl jsem zemřít člověka pro víru. Honzo, jak mohu získat takovou víru?“
A toho dne byla navázána jedna dávno přerušená rodová linie těch, kteří považují Ježíše Krista za svého Pána.

 

Jak šel život

Milá Anno,
byla jsem ráda, že jsme se po těch dlouhých letech zase viděly. Škoda, že nebyla příležitost si popovídat. Slíbila jsem Ti ale, že něco o sobě napíši a tak přijmi toto malé curriculum vitae. Promiň, zapomněla jsem, že jsi latině moc neholdovala, tak raději nazvu svůj dopis - jak šel život.
Snad si vzpomeneš, že všichni naši příbuzní byli velmi nadaní a úspěšní lidé, lékaři, vědečtí pracovníci, právníci, odborníci na slovo vzatí. Byli jsme na to hrdí a nedovedli si představit, že by to mohlo být někdy jiné.
Poslední, co o mně asi víš je, že jsem odešla studovat do zahraničí. Byla to prestižní universita. Studium mě bavilo a mojí specializací se stala kvantová fyzika. Když jsem se po studiích provdala za stejně úspěšného kolegu, pracovali jsme na společných projektech a ta práce nás těšila. V naší rodině byli vždy jedináčci, takže k mému překvapení nám Pán požehnal dvojčaty, chlapcem a děvčátkem. Jan je temperamentní mládenec, tmavovlasý a snědý jako táta. Skvěle se učil, což nás nijak nepřekvapilo. Bylo zjevné, že z něho bude matematik. Ve skrytu srdce jsem spřádala tajné sny o Nobelově ceně, která ho v budoucnu nemine. I Hanka, stejně snědá po tátovi, je mimořádně nadaná. Ve svých patnácti letech už ovládala plynně pět jazyků, měla cit pro literaturu a já si byla jistá, že její jméno bude nést několik bestsellerů.
Vůbec jsme to nečekali, když se přihlásilo třetí dítě. To bylo něco vyjímečného. Naše třetí dítě byl drobný, jemný blonďáček po mně. Byla jsem přesvědčena, že to bude mimořádné dítě, kterým nám chce dát Pán zvláštní požehnání. Dali jsme mu jméno Bohumil. Bylo to milé a přítulné dítě, které nás svým chováním nikdy nezarmoutilo. Ale to bylo všechno. Přes veškeré úsilí a spoustu času, který jsme s ním trávili, nosil ze školy jenom špatné známky. Moc mě to trápilo, styděli jsme se za něj a navíc jsem měla starost, čím se bude živit, když se mu v ničem nedaří. Hodiny jsem trávila na modlitbách s jedinou otázkou. Proč? Proč to všechno, a co s tím? Odpověď ale nepřicházela.
Bylo to zrovna před vánocemi, když náš pastor vyhlásil takovou zvláštní akci. Navrhl,abychom se dvacátéhotřetího prosince v podvečer sešli a sdíleli se s tím, co nám bylo během roku největším požehnáním. Dlouze jsem zvažovala, co pro mě bylo nejdůležitější. Byly to skvělé pracovní výsledky našeho Jana? Nebo první kniha, která vyšla Haně? Možná by to mohl být i projekt, který jsme s manželem vytvořili a vyhráli s ním konkurz? Nedokázala jsem se rozhodnout. Tak jsem se raději do debaty nepřihlásila s tím, že si poslechnu, co bylo důležité pro ostatní.
Musím přiznat, že se stalo něco, co jsem v ani nejbujnějších představách nečekala. Lidé, jeden po druhém přistupovali k mikrofonu a většina z nich vyprávěla, čím pro ně byl náš Bohumil. Zjevná i skrytá pomoc, laskavá slova, povzbuzení, láska i soucit. A já najednou uviděla, jak požehnané dítě nám Bůh propůjčil a že jsme potřebovali otevřít oči, abychom poznali, že cena člověka není v diplomech a slávě, ale uvnitř, v srdci člověka.
A to je tak všechno, co se mi zdálo důležité Ti napsat.
S láskou
Tvoje Iva.
 

Závist to nevyřeší

Bylo svěží srpnové ráno. Lehká oblačnost dávala tušit, že bude docela příjemný letní den, žádná tropická vedra, jaká byla na počátku měsíce. Karla setrvala po probuzení na lůžku a obírala se svými každodenními ranními myšlenkami. Že se hned po ránu necítila nijak zvlášť dobře se stalo téměř standardem jejího života. Jednou ji bolelo tam, podruhé něco jiného. Ani se už nepokoušela s tím něco dělat. Co také, říkala si stále a myslela na svých pětapadesát let. Děti byly už dávno z domu, odstěhované téměř na druhém konci republiky a ze vztahu s mužem zbyl jen takový stereotyp. Ahoj, ahoj, jaký byl den, co v práci a pak si každý šel po svém. Také z toho jí bylo hodně smutno. S povzdechem, že už nic lepší nebude se přinutila vstát a zamířila do koupelny.
Během snídaně si promýšlela, co všechno bude třeba udělat. Než-li počala pracovat, sáhla po Bibli. Zamyšleně v ní listovala, protože se nějak nemohla rozhodnout, co si přečíst. Nakonec se zastavila u epištoly Galatským. Pročetla si ji celou a v závěru ji zaujalo několik veršů. Jistě, znala je. Vždyť je nečetla poprvé, ale dnes k ní promlouvaly tak nějak jinak, důrazněji a naléhavěji...... neste břemena jedni druhých.... každý ať posoudí své vlastní jednání..... nepřestávejte tedy konat dobro všem.... Když tak přemýšlela o těchto slovech, vybavil se jí ještě jeden verš, související s daným tématem, totiž dobré skutky, připravené Bohem. Co si s tím vším počít? Po malém váhání řekla. „Pane, prosím, máš i pro mě na dnešek připravený nějaký dobrý skutek?“ Bylo ticho. Vlastně ani nic jiného nečekala. Povzdechla si, zavřela Bibli a zůstala jen tak sedět u stolu. Rozhlédla se po místnosti a s uspokojením konstatovala, jak má vzorně uklizeno.
„Nesnažíš se řešit uklízením své problémy?“ Trhla sebou, jak se lekla. Co to bylo? Jako by k ní někdo promluvil. To je tím nicneděláním, pomyslela si a rázně vstala od stolu. A co si dnes udělat takový volný den. Stejně si potřebuji trochu odpočinout, táhlo jí hlavou. Ano, půjdu trochu ven, na vzduch, někam mezi lidi. Už mi ta samota nedělá dobře. Rychle se oblékla a zamířila si do parku.
Bylo to docela příjemné, jen se tak pomalu procházet. Ani se nepamatovala, kdy si tak vyšla. Mírný větřík šelestil listím stromů, záhony hýřily přemírou barev plně rozkvetlých letniček. Na to, že byl pracovní den, potkávala v parku poměrně dost lidí. Na lavičkách posedávali senioři, dětský koutek dával o sobě vědět výskáním dětí, tu a tam seděli zamilovaní. Drželi se za ruce, usmívali se a povídali si. Také si vybrala jednu lavičku, trochu stranou od hlavní cesty a pohodlně se usadila. Zavřela oči a užívala si příjemného tepla slunečních paprsků, které prorážely skrze větve stromů.
....každý ať posoudí své vlastní jednání....., vracelo se jí ranní slovo. Dělá to můj Petr? Asi ne. To by se k ní tak nechoval. Ale v zápětí ji atakovala Pravda. „A ty, ty to děláš, Karlo?“ Celá se otřásla. Co to zase bylo? Někde uvnitř k ní něco promluvilo.Byl to hodně silný vjem, stejný jako ráno. „Ne,nedělám“, řekla náhle polohlasně. A její myšlenky se rozběhly jiným směrem. Ten hlas, to puzení občas slabounce slýchala, ale přehlížela to. Pak z ní nahlas vypadlo. „Opravdu to nedělám.“ Samotnou ji zarazilo toto přiznání. Vždy chtěla být poslušná. Byla přesvědčena, že je poslušná Boží vůle. Ale nyní si tím už tak jistá nebyla. „Jenom v něčem,Karlo“, vnímala opět ten vnitřní hlas. Na to nemohla nic říci. Ano, i to byla pravda. Chvíli jen tak seděla a pak se nesměle zeptala:,,A proč jsi mi to neřekl už dříve?“ ,,Říkal jsem ti to už mnohokrát, ale neposlouchalas mě. Zaměstnávala jsi se vším možným. Neudělala sis ani chvilku čas, abys vysadila z toho pracovního kolotoče. A při tom to po tobě nikdo nechtěl, abys to dělala.“ „Ale přece já musím...“ „Nic nemusíš,“ přerušil ji znovu ten vnitřní hlas. To ty sama sis to tak nastavila. Já to po tobě nechtěl. Tvůj muž už teprve ne. To bylo tvé vlastní uspokojení. Tvůj výkon, tvé zaměření na sebe samotnou.“
Karle bylo neveselo. Poznání sebe sama není vždy potěšitelné. Pak se ten hlas ozval ještě jednou. „Mám tě rád, Karlo, takovou jaká jsi. Jen mi více naslouchej. A Petr, ten tě má také rád. Ale ani on mi moc nenaslouchá.“ Ještě dlouho Karla seděla na lavičce, nežli se zvedla a zamířila z parku do města.
Na zastávce městské dopravy se tísnil dav lidí. To bude frmol, až tramvaj přijede, připadlo Karle. Z dlouhé chvíle se jen tak rozhlížela po lidech. Přímo před ní stála mladá žena s kočárkem, v němž spalo batole. Po obou stranách se jí držely za šaty dvě malé děti, tak tři a pět roků. Z dáli bylo slyšet přijíždějící tramvaj. Lidmi jako by proběhla jiskra. Karla měla pocit, že ovzduší zhoustlo napětím. Připravit ke startu a vyrazit. To bylo ono. Pro tu matku s dětmi to teď bude tvrdé, pomyslela si. Co ji to také napadlo, vydat se takto s dětmi do města. Obešla je a snažila se vtlačit do davu. Sotva tramvaj zastavila, lidé vyrazili. Karla se pohnula s davem. Udělala dva, tři kroky a chystala se protlačit ještě více dopředu. „Nepřestávat konat dobro všem, Karlo.“ Opět vnímala ten hlas. Otočila se a pohlédla na matku, která jednou rukou držela kočárek a druhou k sobě tiskla obě starší děti. Karla si povzdechla. Vymanila se z davu a oslovila mladou ženu. „Já vám pomohu,paní.“ Společně to docela snadno zvládly. Dokonce jim nějaký mladý muž ochotně pomohl s kočárkem. V tramvaji se od mladé ženy dozvěděla, že jede naproti svému muži, který byl na služební cestě. „Aha, dlouho se neviděli,“ pomyslela si. Teď už rozuměla, proč se mladá žena vydala na cestu i přes obtíže, které ji čekaly. „Já vás doprovodím,“ nabídla se. „Nemám zrovna co na práci.“ Její nabídka byla s radostí přijatá. A pak už se obě věnovaly dětem.
Když tramvaj zastavila u nádraží, podařilo se jim bez větších potíží vystoupit. Pak se vydaly do nádražní haly. Protože tou dobou přijížděly vlaky z několika směrů, rozhodla se Karla s nimi ještě chvíli zůstat, aby se děti v tom návalu neztratily. Až bude rodina kompletní, pak půjdu, myslela si. Zatím držela obě děti za ruce a mladá matka vzala do náruče batole. Jak tak stály, Karla si uvědomila, že je jí vlastně docela dobře. A jako odpověď na tuto myšlenku slyšela znovu ten hlas. „Chceš se cítit lépe? Pomáhej tedy, aby se lépe cítil někdo jiný.“
Z hlubokého zadumání ji vytrhl jásavý hlas její společnice. „Děti, tatínek je tu.“ Děti počaly nadšením poskakovat, dokonce i to batole se rozzářilo při pohledu na otce. Rodiče se objali a vroucně políbili. „Moc jsi mi chyběla, drahá. Jsem tak rád, že vás mám všechny u sebe.“ Žena přímo svítila radostí a štěstím. Pak otec postupně objal i všechny děti a brali se k východu. Mladá žena se ještě obrátila ke Karle a řekla. „Děkuji vám, moc vám děkuji. Velmi jste mi pomohla.“ Karla fascinovaně hleděla za odcházející rodinkou. Velmi se jí dotklo, co viděla a slyšela, takže ani nevnímala, že se jí někdo zezadu dotýká. Když se dotek opakoval, rychle se obrátila a stála tváří tvář svému muži. „Karlo, to je milé překvapení.“ Přivinul ji k sobě a vřele políbil. Pak sledoval její pohled a usmál se. „Díváš se na Procházkovy? Krásná rodina, že?“ Karla se usmála. „Vždyť se dlouho neviděli. Ty je znáš?“ „Proč myslíš, že dlouho?Procházka byl se mnou na služební cestě. To se ti zdá den a noc jako dlouhá doba? A vůbec, jak ses dozvěděla kdy přijedu?“ Karla se jen usmála. „To by bylo dlouhé povídání.“ Pak se zavěsila do svého muže a vyšli také z nádraží. Ani se nepamatovala, kdy šli takto společně zavěšeni. Ale bylo jí to milé.
Večer, to už leželi, Petr náhle řekl. „Víš, že jim trochu závidím.“ Nic nemusel vysvětlovat. Karla věděla přesně o čem mluví. „Také bych chtěla, aby se to u nás změnilo.“ Usnuli. I během spánku pracoval Duch svatý v jejich životech. Učil je, že na žádnou změnu není pozdě. Že není třeba závidět, je třeba jednat.
 

O Boží lásce

Rozdělím se s Vámi o zkušenost a potěšení, prožité asi tak dva roky nezpět.
Posledních pár let mně zdravotní potíže značně omezily veškeré aktivity mimo domov. Téměř neustále se potýkám s celou řadou bolestí. A tak nastane občas období, kdy mi je těžko. Když se mi to stalo naposledy, vylila jsem své celé nitro před Pánem, jak je mým zvykem. Pocítila jsem úlevu od toho tlaku, ale toužila jsem tentokrát po něčem víc.
Prosím Tě, můj Drahý, projev mi nějak mimořádně svou přízeň. Moc potřebuji povzbudit. Nemohu říci, že by se mimo té úlevy momentálně dělo něco zvláštního. Ale nějak mi to nevadilo. Byla jsem vděčná, že ten tlak pominul. Musím se přiznat, že během posledních let se totiž trvalá vděčnost stala přirozeností života. Chválím Tě a děkuji….., to jsou asi nejčastější slova, která ode mne putují Boží poštou. Pro Pána to ale nekončilo. Přišla Monča, jedna sestra z našeho sboru a přinesla mi kytku voňavé, čerstvě sušené levandule. Navíc krásně ovázanou světle fialovou stuhou. Takový něžný dárek. Užasla jsem a na můj dotaz, jak věděla, že moc toužím po kytici levandule, řekla, že nevěděla. Levanduli vypěstovala její maminka a Monču "napadlo", aby mi ji přinesla. Moc mě to potěšilo. Běhala jsem z místnosti do místnosti a hledala místo, kde by se ta kytice nejlépe vyjímala. Ještě ten den jsme měli biblickou skupinku. Je to trochu skupinka, trochu biblická hodina, takové naše specifikum.
A moji "studenti", rozličného věkového složení i pohlaví, mi přinesli mimořádně překrásně vázanou kytici ve třech odstínech červené barvy, proložené bílou, dekorovanou zajímavými listy. Kytice byla nadýchaně zdobena bílými nitkami a jemně postříbřena. Taková kytice by mohla zdobit leckterou nevěstu, pomyslela jsem si. Kytici doprovázela bílá taštička, naplněná červenými grepy, jedním mým oblíbeným ovocem. To vše na poděkování, že se jim věnuji. Dojalo mě to. Bylo to nečekané a mimořádné. Nevěřím na náhody. A tak mi to najednou došlo. To můj Milovaný odpovídá na mou prosbu a projevuje mně, své nevěstě,  přízeň. Nadpřirozeně přirozeným způsobem. Použil ty drahé údy svého těla, aby mě potěšil a povzbudil.
Není úžasný?
 

Jména

Ráda jsem jezdívala do Prahy. Ať už na konference, semináře, tak i kvůli Praze samotné.
Podle možnosti jsem také vždy obešla některá z míst, která jsem měla ráda. Praha stověžatá, Praha magická, Praha historická, Praha srdce Evropy, Praha matka měst a existuje ještě řada jmen, které tomuto městu lidé dali. Každé to jméno mluví o Praze z jiného pohledu, každé ji nějak jinak představuje, charakterizuje.
Ale nechci se dneska rozpovídat o našem hlavním městě. Ráda bych se obírala jiným jmé- nem. V 9l.žalmu končí 14. verš velmi zajímavě - „….. nebo poznal jméno mé.“ Když jsem kdysi v počátcích svého duchovního života tento žalm četla, přešla jsem přes toto místo, aniž bych tomu věnovala větší pozornost. To až později, když mně Duch Svatý otvíral Slovo, jsem se nad tím pozastavila. Co tím chtěl Pán říct, že poznal Jeho jméno. Jak se dá poznat jeho jméno či spíše, o které Jeho jméno jde?
Časem jsem pochopila, že to je všechno jinak, že ta má otázka byla docela hloupá. Když je v Písmu použitý výraz „poznal“, jde o důvěrný kontakt na základě legálního vztahu. To velké množství jmen, kterými se nám náš Bůh představuje není nějaká malebná gloriola Jeho majestátu, ale milost, kterou nám prokazuje, abychom se k Němu mohli více přiblížit, abychom Ho lépe a důvěrněji poznali.
První jméno,které mě oslovilo, jsem objevila v Iz.63,16 - Otec náš, je to Jeho jméno od věčnosti. Ano, všichni víme, že fyzické otcovství je poskvrněné hříchem a mnozí otcové se tomuto jménu zpronevěřili. Ale Boží otcovství je aktem milosti pro člověka. Díky Pánu Ježíši jsme vstoupili do tohoto vztahu a stali se tak Jeho rodinou. A On je dokonalý Otec, jde tak daleko,že k nám přistupuje jako tatínek. Pečuje o své děti, za všech okolností nám naslouchá, odpouští nám hříchy a … a …. a …., je toho nezměrné množství, co se dá jmenovat. Někdy se mi ale zdá, že časem dochází k tomu, jakoby nám to zevšednělo a stalo se samozřejmostí v tom horším slova smyslu. Táto dej, táto já chci, potřebuji, musím atd. a někdy pomíjíme, kdo On je.
Nezapomínejme, že On je Bůh všemohoucí, Bůh Stvořitel, mocný a silný, Bůh nejvyšší, Bůh svrchovaný, Vládce celého vesmíru, Bůh všudypřítomný, Bůh který vidí, je PÁN v pravém slova smyslu, Hospodin zástupů.
Jiná Jeho jména říkají, že je naším pastýřem, že je naší spravedlností, že je zdrojem našeho pokoje, je stále přítomný v našem životě, je naším posvěcením, že je to On, kdo opatří, je korouhví vztyčenou nad naším životem a je Ten, kdo nás uzdravuje.
Jsem, který Jsem a Vykupitel jsou jména, která nelze pominout a našli bychom ještě další jména. Přemýšlejme o Božích jménech, o tom, čím k nám hovoří. A nikdy nezapomínejme na to, abychom neztráceli ze zřetele jak Boží velikost tak Jeho důvěrný vztah k nám.
 

Učedníci I.

Andula byla plná rozporných pocitů. Nedokázala se nějak rozhodnout, co udělat. Nesmírně moc toužila zajít na Staromák a podívat se na vánoční jarmark. Četla v novinách, že je letos obohacený o nějaký mimořádný kulturní program a to ji lákalo. A vůbec, cítila potřebu, zařadit se mezi ostatní lidi, přestat být tak moc vyčleněná. Zdálo se jí, že když bude v houfu ostatních, přestanou lidé tak trapně zírat. A také určitě přestanou ty hloupé narážky a poznámky. Vlastně byla rozhodnutá.
Pečlivě se oblékla, na záda hodila batůžek, opřela se do berlí a vyrazila. Protože nebylo umrzlo, šlo se jí dobře. Také cesta metrem proběhla bez problémů. Jela mimo špičku a tak se nemusela obávat návalu. Když dorazila na jarmark, byla ráda, že tam jela. Pomalu procházela od stánku ke stánku, kde prodávali různí řemeslníci a umělci své výrobky. Náměstím voněla skořice, svařené víno a pražené ořechy. Atmosféru podbarvovaly vysílané koledy. Všude bylo plno světýlek, vpletených do větví spousty vánočních stromečků. V rohu náměstí stálo podium, na kterém se střídaly skupiny mladých lidí z různých církví se svými programy. Když Andula dorazila do těchto míst, byla už dost unavená. Batůžek měla plný drobných nákupů, dokonce měla několik balíčků pověšených na berlích. Využila toho, že byla jedna lavička prázdná a tak se na ní uvelebila a zaposlouchala se do programu. Vyprávěli tak, jako ostatní, o narození malého dítěte, sladkého Ježíška, ale pak pokračovali o tom, že z toho dítěte vyrostl mladý muž, který miloval lidi, měl zájem i o chromé a jinak zbídačelé a nakonec za všechny položil svůj život.
Protože byla Andule už zima, rozhodla se pro návrat. Byla zamyšlená, ten program v ní zanechal hluboký dojem. Ten Ježíš, to byl zvláštní člověk. Ta jeho láska, to neobvyklé jednání. Nikdy se s ničím podobným nesetkala. A tak v tom víru myšlenek zapomněla, že cesta zpět už nebude tak jednoduchá, protože nastala dopravní špička. Dostat se dolu do metra ještě šlo. Ale pak přijely oboustranně vlakové soupravy, z nich se vyvalily davy lidí, které se cpaly k východu. Nějaký muž neurvale do Anduly vrazil. Ta ztratila rovnováhu, berly jí vypadly z rukou, také balíčky se rozsypaly pod nohy kolemjdoucích. Andula ležela na zemi, oči jí přetékaly slzami. Tělo ji bolelo. Věděla,že se sama nepostaví. Ten co do ní vrazil jí místo pomoci nebo alespoň omluvy sprostě vynadal. Lidé reptali, když ji museli obcházet. Andula byla čím dál zděšenější. Zavřela oči a zatoužila, aby tady byl ten Ježíš.
Najednou pocítila, že se jí někdo lehce dotknul a polohlasem se zeptal. „Slečno, bolí vás něco? Nebojte se, to bude dobré. Já se svámi pomodlím a pomohu vám.“ Andula otevřela oči. Nad ní se skláněl nějaký mladý muž příjemného zevnějšku. Pronesl několik prostých, ale vroucích slov modlitby a Andula cítila, že se jí ulevilo. Muž ji potom zvedl se země, posadil ji na lavičku, sebral berly i balíčky. Když se k Andule vrátil, podívala se mu pátravě do očí a pak se nesměle zeptala. „Nejste Ježíš Kristus?“ „Ne, já jsem jen Jeho učedník,“ odpověděl. „Ale mohu vás s Ježíšem Kristem seznámit.“
 

Učedníci II.

Dveřmi přijímací místnosti humanitárního střediska Záchrana projel vozík s novým klientem. Muž, který vozík přivezl zůstal stát mezi dveřmi a oslovil přítomné pracovníky. „Pánové, dělejte sním, co umíte. Našli jsme ho v kanalizaci.“ A potom urychleně zmizel. Přítomní muži strnule pohlíželi jeden na druhého. Nešokoval je tak ani hrozný zevnějšek bezdomovce, ležícího na vozíku. Nebyl to ani hnusný proud nadávek, vycházející z úst toho muže. To, co je tak nesmírně šokovalo byl zápach, který z toho člověka vycházel. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkali a to už střediskem prošly všelijaké existence.
Vzduch v místnosti houstl zápachem i napětím. Muži se dívali mlčky jeden na druhého se zřetelnou otázkou v očích. Kdo? Kdo z nich se toho chlápka ujme? Proto žádný z nich nepostřehl, že se pootevřely dveře a dovnitř někdo nahlédl. Příjemný hlas uvolnil atmosféru. „Nový přírůstek, mládenci ?“ Byl to Pavel, který občas do střediska docházel vypomáhat, když měl čas. Okamžitě pochopil, co se děje a tak dodal ještě. „Já se ho ujmu.“ A slova následoval skutek. Pavel se chopil vozíku a odjel do koupelny. Bezdomovec na vozíku přestal nadávat, došly mu síly a jen si něco pro sebe brblal.
Pavel si vyhrnul rukávy, navlékl gumové galoše, zástěru a rukavice, bezdomovce přemístil na koupací lehátko a dal se do práce. Nejprve z něho postahoval hadry, sloužící jako oděv. Také mu ostříhal zavšivené vlasy a vousy. Všechno zkončilo v odpadu. Pak přišla na řadu voda a mýdlo. Koupel musel opakovat několikrát, než-li smyl všechny zažrané vrstvy špíny. Během práce si Pavel tiše zpíval o své lásce k Bohu. Na závěr muže ještě důkladně namasíroval. Ze skříně vzal pyžamo a muže oblékl. Přemístil ho na čistý vozík a odvezl do ložnice. Když ho ukládal na lůžko viděl, že muž tiše pláče. Byly to slzy, které rozpouštěly špínu na duši. Pavel se s mužem rozloučil a slíbil mu, že se za ním ještě podívá.
Zatím se v přijímací místnosti atmosféra pomalu uvolnila. Ten, který tam pracoval teprve krátce se zeptal. „Co to bylo za kluka ? Mně se zdálo, že mu ta práce vůbec nevadila. On ji snad dělal rád.“ „No to je takový zvláštní případ. Ří- kají mu Ježíšův učedník. A něco na tom bude.“
 

Když prší

Prší, prší, prší. S potěšením vyhlížím z okna, otvírám dokořán dveře balkonu. Konečně přichází ochlazení. Abyste rozuměli, vysoké teploty totiž nejsou „moje parketa“. Obzvláště ty tropické. A navíc, déšť mám ráda.
Proč s vámi sdílím tyto ryze osobní pocity? Když totiž v našich krajích nastaly výkyvy počasí a ukazatel teplot setrvával kolem 30°C a více, nastaly pro mě krušné časy.
Začala jsem v letních měsících spíše přežívat než-li normálně žít. Ta tepla mě omezovala téměř v každé činnosti.
„Udělej s tím něco, vrať počasí do normálu, nezvládám vůbec nic, nevím co s tím atd.,“ škemrala jsem, naříkala u těch nejvyšších míst.
...ale nic se nezměnilo. Nějak to mé telefonní spojení do nebe v této věci nefungovalo. A tak prošla moje první tropická sezóna. S radostí jsem vítala nevlídné podzimní dny.
Když se pomalu sešel rok s rokem a léto se počalo časně z jara nepříjemně neodbytně připomínat, rozhodla jsem se, že se minulá situace už nesmí opakovat.
Studovala jsem eschatologii, vyučovala jsem ji, takže mně je jasné, že změny počasí jsou zřejmě předběžné porodní bolesti konce věků. Proto s počasím asi nijak nepohnu. S čím se dalo pohnout, to jsem byla já sama. Dost nářků a škemrání u Božího trůnu. Vylila jsem Pánu své srdce /vím,že ví, ale chce to slyšet od nás/ a pak jsem s díkučiněním dnes a denně předkládala své potřeby a potíže, přesně tak, jak nás Slovo Boží nabádá /1.Petr 5,6.7/.
Počasí se nezměnilo a nemění, spíše se mi zdá, že je těch veder rok od roku více a jsou silnější.
Ale nepřežívám už. Pán se o mě stará a uschopňuje mě k životu v té pro mě tak obtížné situaci.
A činí to opravdu rozmanitým způsobem.
A co vy? Máte také nějakou tu svou nesnáz, se kterou si nevíte rady, kdy škemráte, naříkáte či dokonce se rozčilujete, jak to, že není na váš nářek žádná odezva?
Zkuste se také s vytrvalostí chytit Božího Slova, jednat podle něj a očekávat. Je psáno, že ten kdo na Něj očekává dostane. /Iz.64,4/.
Jak jsem začala, tak zkončím.
Mám ráda déšť ve všech jeho podobách.A mimochodem. Viděli jste něco tak nádherného, jako jsou stříbrné perličky, které visí z jednotlivých jehliček borovice, když po dešti zazáří slunce?
 

Cesty

Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. / Evangelium Jana 14,6 /
I.
„Kryštofe, zase jsem viděla další. Odcházejí a odcházejí. Já tomu nerozumím. Jak mohou odejít jen s uzlíkem v ruce a všechno tady nechat. Kde na to berou sílu?“
„Mlč, ženská. Copak nevíš, co povídal důstojný pán? Kacíři sou to.“
„No jo, ale ti, co šli dneska, nesli i děti v náručí. A všichni byli takoví pokojní. Někteří dokonce, jako by se usmívali.“
„Řek sem ti, ať mlčíš, Markéto. Ty nás snad přivedeš do neštěstí těma svejma otázkama. Důstojný pán řek, že sou to kacíři, tak sou to kacíři. Přestaň vo tom mluvit, esli mě nechceš eště víc naštvat. Copak nemáš co na práci? Di si po svým,“ houkl po ní.
Markéta tiše vyšla ze světnice a šla poklidit do chléva. Sice se odmlčela, ale myšlenek na ty lidi se nemohla zbavit. A tak, jako už mnohokrát v posledním čase, přemítala i o svém muži. Za Kryštofa ji provdal její tatík. Na svatého Jána to už bude deset let. Nikdo se jí neptal, zda ho chce. Jejich a Kryštofovo hospodářství měla polnosti vedle sebe a tak se to pěkně hodilo, dát to dohromady, jak pravil tatík. No, a co z toho, že teď měli pěkný grunt, když nepřišly žádné děti a Kryštof byl starý neruda.
S povzdechem si vzpomněla na bábu z matčiny strany. Vždycky jí říkala, aby se nevdávala pro majetek.
„Vdej se, Markéto, z lásky. Z upřímné lásky a nehleď na to, co ten člověk bude mít, ale na to, aby byl Bohu poddaný.“ Že Pán Bůh požehná i na majetku, když se ho přidrží. Moc tomu sice nerozuměla, ale tenkrát to tátovi připomněla. A on se jí vysmál. Že ta moudra staré kališnice nebude poslouchat.
Znovu se zamyslela a na chvíli přestala i pracovat. Kdyby byla bába ještě naživu, také by odešla jako ti lidé? Že prý jsou kacíři. Copak byla bába kacíř? Vždyť to byla ta nejlepší ženská, jakou poznala. Kryštof si může uběhat nohy do kostela a při tom je ten jejich život tak prázdný a smutný. Lakomý je, žebrákovi kousek chleba nepodá. I na ni ruku vztáhl, když ji přistihl, že nesla jídlo do pastoušky těm nemocným dětem. A nebylo to poprvé, co ji ztloukl.
Slyšela klapnout dveře od stavení, pak se zabouchla vrata. No jo, Kryštof jde do hospody. Jako ostatně v posledním čase denně. Najednou se rozhodla. Rychle prohrábla zbylou slámu, vyběhla z chléva, trochu se opláchla a pak vylezla na hůru. Měla tam ve staré truhličce složené nějaké věci po bábě. Prohrábla šatstvo a vytáhla knihu, zabalenou do šátku. Snesla ji dolu do světnice. Okno zakryla rouškou a rozsvítila svíčku. Pak rozbalila šátek. Před ní ležela Bible kralická. Otevřela ji tam, kde byla vložena květina od bábina pohřbu. Zrovna na tom místě zůstala kniha otevřená, když bábu zastihla poslední hodinka. Markéta se zahleděla do knihy.
„Já jsem světlo světa,“ četla. Ano, to je ono. Potřebuji světlo.
„Bože můj, potřebuji světlo. Já chci poznat, co je pravda a jak ti lidé mohou tak pokojně odcházet.“
Uplynul rok. Je opět podvečer. Kryštof sedí v hospodě a Markéta váže uzlík. Je to jen pár hábků a bible zabalená v šátku. Markéta odchází pokojně cestou exulantů. Usmívá se, protože poznala pravdu. Teď už dobře rozumí tomu, jak ti lidé mohli pokojně odcházet.
II.
Palba pomalu slábla. Sem tam ještě hvízdla kulka. Mladý muž, který ležel za barikádou, se pohnul. Zdá se, že je po všem. Najednou zpozorněl. V nastalém tichu bylo slyšet, že se blíží větší množství lidí.
„Vojáci,“
blesklo mu hlavou. Rychle se zvedl. Jen neví, kam se honem schovat. Zbloudilá kulka tento problém vyřešila. Zběhlý student filosofie František Stoklásek padl zpět na zem. Otevřenou ránou s vytékající krví pomalu odchází život. Najednou mu myslí proběhne myšlenka. Co bude dál? Nebe, peklo? Chrčivě se rozesměje. Ty náboženské bláboly nelze přece brát vážně.
„Františku, ještě máš možnost, ještě je čas.“
Kdo to řekl? Ztěžka otevřel oči a zdálo se mu, že vidí vlídnou tvář. 
„Co jsi zač,“ zašeptal. Matně si vzpomněl, co mu o Boží lásce povídal kolega Pavlásek.
„Ano, jsem Ježíš Kristus a nabízím ti život.“ „Kašlu na tvůj život, nepotřebuji ho. Vyhrát jsme měli. O to ses měl postarat.“ Tvář se pomalu ztrácí a Stoklásek zůstal sám. Najednou cítí nepříjemný pocit, jakoby po něm přeběhl mráz a srdce mu sevřel strach. Otočil hlavu a uviděl mlhavě nějakou temnou postavu. Strach se stal až příliš hmatatelným.
„Ty, Ježíši, vrať se, nenechávej mě tu samotného.“ Ticho. Promarnil svou poslední možnost. Tmavá postava se s úšklebkem na tváři přiblížila.
Tělo Františka Stokláska bylo pohřbeno do společného hrobu s dalšími bezejmennými, kteří zemřeli roku 1848 na pražských barikádách.
III.
Byl podzim roku 2OO1. Na kraji silnice stála mladá žena. Přešlapovala z nohy na nohu, podupávala a chvílemi přecházela sem a tam. Drobně mžilo. Zdálo se jí, že už je promoklá skrz na skrz.
„Jsem studená jako psí čumák,“ řekla nahlas, i když ji nikdo nemohl slyšet.
„Tak to přece říkala babička, když jsem se vracela mokrá domů.“
Závan teplé vzpomínky rychle potlačila. Takové myšlenky si přece zakázala.
„Asi za to může ten pitomý déšť a to ticho kolem,“ pomyslela si.
Mžení přešlo v déšť a šedivá oblaka dávala tušit,že tak brzo pršet nepřestane.
„Vypadá to, že dneska už nic z kšeftu nebude,“ řekla si znovu nahlas a rozhlédla se, zda se někde nemůže schovat. Odejít si netroufla. Lekci, kterou jí Fero udělil, když minule v dešti odešla ze svého fleku, měla stále živě v paměti. Jenomže zima už byla nesnesitelná. Navíc cítila, že je jí zase tak divně špatně. Před očima se jí začala točit barevná kola, lehce zatápala rukama kolem sebe. Ale nebylo se čeho chytit. Pomalu se sesunula bezvládně na zem. Její kabelka sklouzla do příkopu plného vody.
Už se šeřilo, když kolem projížděl zájezdový autobus. Unavení cestující většinou podřimovali. Byli by zřejmě projeli bez povšimnutí kolem,kdyby si ležící postavy nevšimlo dítě, které z dlouhé chvíle hledělo oknem ven.
„Jé,tam někdo leží,“ vykřiklo na celý autobus.
Probouzela se pozvolna. Měla pocit, že se houpá na vlnách. Cítila, že ji někdo lehce poplácává po tváři a nějaký hlas stále opakuje.
„Probuďte se, no tak se probuďte.“ Snažila se otevřít oči,ale nešlo to. Víčka byla jako z olova a tělo bezvládné. A ten hlas, co chtěl, aby se probudila mizel někde v dálce. Pomalu se zase propadala do hlubin bezvědomí.
„Marto!“ Tichý, ale důrazný hlas ji v pádu zastavil. „Marto,“ uslyšela znovu. A nejen slyšela. Pomalu se před ní začala rýsovat postava. Viděla ji stále zřetelněji a jasněji.
„Co chceš, pane?“ Bezděčně postavu oslovila, aniž si uvědomila, že jí tyká. Měla nezřetelný pocit, že toho muže už někdy viděla, ale nemohla si vzpomenout kde.
„Marto, E 55 není cesta pro tebe. Tady není život, to je velká lež.“
„A co je tedy pravda? Copak je pro mě ještě nějaká jiná cesta?“
„Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Stál, díval se na ni soucitně a laskavě Ježíš. Najednou si vzpomněla.
Babička jí o něm četla z té staré knihy. Ale to už je dávno, tak dávno. Postava se pomalu začala ztrácet.
„Prosím, počkej. Potřebuji tě. Půjdu s tebou,“ rozhodla se náhle.
Natáhl k ní ruku a řekl. „Tak pojď.“ Cítila, jakoby něco uvnitř povolilo a velká úleva ji prostoupila skrz naskrz.
„Ta ženská neměla žádné doklady. Napíši XY z E55.“
„A na co, doktore, vlastně zemřela,“ zeptala se mladá sestřička.
„Jo, děvenko, co asi myslíte? Na lásku,“ řekl ironicky a mrknul na ni. Netušil, jak blízko byl od pravdy.
„Doktore, podívejte se, to jsem ještě neviděla.“
Oba se zahleděli na mrtvou ženu. Její tvář vyzařovala zvláštní jas a ústa se usmívala.
 

Kdo hledá, najde

Když se Nina zamyslela nad svým životem, měla smíšené pocity. Vůbec nebyla spokojená a nerozuměla tomu, proč to tak je. Ať dělala, co dělala, stále cítila ve svém srdci prázdnotu, kterou nemohla ničím vyplnit. Měla dobrou práci. Jako úspěšná manažerka pobírala více než-li přiměřený plat. Koupila si byt, který jí zařídil známý architekt. Vlastnila skvělé, bezpečné auto. Oblečení nakupovala značkové, vždy podle poslední módy. V létě trávila dovolenou v exotických krajích, v zimě jezdila lyžovat do Alp. Z pohledu lidí žijících kolem ní by měla vést skvělý život. Nic jí přece nescházelo, ale jen ona sama věděla o té velké prázdnotě. Muži se předstihovali v pozornostech, přesto byla i na osobní rovině poněkud osamělá. Rodiče již nežili, sourozence neměla a životního partnera ještě nenašla. Nebyla tak vybíravá ani promiskuitní, ale pokaždé, když se s někým seznámila cítila, že těm mužům jde jen o sex a to bylo všechno. Něco od nich čekala. Ale to, co hledala jí nemohli dát. Sama nevěděla, co to vlastně je. A tak střídala muže jako ponožky.
Jednou, bylo to zrovna v předvánočním čase, jí někdo zasunul za stěrač auta nějaký lístek. Chtěla ho bez přečtení vyhodit. Takových už bylo, ale tentokrát ji něco pudilo, aby se na něj podívala. Byla tam pouze jedna věta. Potřebuješ Ježíše. Stála s papírem v ruce a četla stále dokola – potřebuješ Ježíše. Nejprve neporozuměla, ale pak si vzpomněla. Ach ano, to dítě v jeslích.
Zašla tedy do kostela, posadila se do lavice v blízkosti místa, kde zrovna aranžovali betlém. Zadívala se na figurku dítěte, položenou v jeslích. Sama nevěděla, jak dlouho tam seděla. Přemýšlela, jak by jí to dítě mohlo pomoci. Hned tu noc se jí zdál sen. Prochází neznámou krajinou a přichází až k jeslím. Jesle jsou prázdné. „Kde je to dítě?“ zeptá se. Vždyť ho potřebuje. Nějaký hlas jí odpovídá: „Dítě zde už není.“ Pak vše zmizelo. Dlouho jí ten sen nešel z hlavy.
Uplynul nějaký čas. Za stěračem auta našla zase lístek. Okamžitě věděla, co tam bude napsáno. Byla to známá věta – potřebuješ Ježíše. „Vždyť už v jeslích není,“pomyslela si. Přesto se rozhodla znovu zajít do kostela. Před kostelem si všimla sochy – kříže s ukřižovaným mužem.
Destička s nápisem na kříži říká. Ježíš nazaretský, král židovský. Nina stojí před křížem a neví si s tím rady. Copak jí může nějaký ukřižovaný Ježíš pomoci? V noci se jí zdál sen. Opět prochází neznámou krajinou až stane před křížem. Kříž je prázdný a nějaký hlas říká: „Ježíš už na kříži není.“ Myšlenky na ten sen se také nemohla zbavit. Bylo to ještě naléhavější než-li minule.
Do týdne našla za stěračem auta třetí lístek. Ani ho nemusela číst. Rovnou zamířila do kostela. Byl velikonoční čas. V kostele aranžovali skalní hrob. Nina si sedla do lavice a sledovala, jak do hrobu ukládali sochu ukřižovaného Ježíše. K čemu Ježíš v hrobě. Jak by jí mohl pomoci.V noci se jí zdál třetí sen. Jde neznámou krajinou a dojde k otevřenému skalnímu hrobu. Nahlíží dovnitř. Nic tam není, jen nějaká látka. Pak slyší jásavý hlas: „Ježíš tam není, hrob je prázdný.“
Jesle jsou prázdné, kříž je prázdný i hrob je prázdný. Kde tedy ten Ježíš je? Nešlo jí to z hlavy a tak se zeptala kolegyně v práci. „Terezo, poslouchej, nevíš náhodou, kde je teď Ježíš?“
Tereza se zamyslela a reagovala. „Jo, ty myslíš toho nového zpěváka? Tak to tedy nevím. Ale náhodou vím,že Laffito bude tento týden představovat svou poslední kolekci.“ Nina mávla rukou a s díky odešla. Tereza za ní hleděla a myslí si, že je Nina poslední dobou nějaká divná. Nina se už raději na Ježíše nikoho neptá. Jen ta otázka, kde je teď Ježíš, jí nejde z hlavy.
Je páteční podvečer a Nina jen tak bloumá městem. Zastaví se před plakátovací plochou a pročítá jednotlivé nabídky. Náhle ji ze zamyšlení vytrhne velký nápis známých slov. Potřebuješ Ježíše? Něco je tu jiné než-li na těch listech, které měla za stěračem. Toto je otázka, žádná oznamovací věta. A Nina potichu odpovídá: „Ano, potřebuji Ježíše.“ I když tomu nerozumí. Cítí, že je to moc důležité. Čte dál a zjišťuje, že je to pozvánka na promítání filmu Ježíš. Nina se dívá na hodinky. Ještě to stihne, ještě není pozdě.
Stihla to. Film i svou záchranu. Na závěr filmu totiž slyší výzvu k modlitbě. Tiše pláče a vůbec jí nevadí, že jsou kolem lidé. Modlí se a cítí, jak se jí nitrem rozlévá pokoj. Našla konečně Ježíše. Dívka sedící vedle se na ni usmívá. Jemně ji bere za ruku a říká. „Slečno, nechcete si se mnou popovídat o Ježíši?“ Nina se také usmívá a přikyvuje. Z kina odcházejí spolu.